Rádio Vaticana

I kdybych šel temnotou rokle

20.7.2012

Homilie k 16. neděli v mezidobí

Dokonce i zamořený pražský vzduch voněl jarem. Jako asi každý správný Pražák, jsem prchal přes víkend „k babičce“ na venkov nalapat se čerstvého vzduchu. Jenže hoši ze vsi na nás Pražáky měli tak trochu spadeno. Jednou – asi jsme se nějak moc vytahovali – nás uzemnili, naštěstí jen slovně: „vy Pražáci buďte zticha!“ – zaznělo pohrdlivě – „když vy jste chtěli vidět krávu, museli jste do zoologické!“ Sedlo to s účinkem pěsti mezi oči: contra factum non est argumentum!

Ta epizoda z šedesátých let mi vyvstala v paměti při čtení nedělních perikop. Napadlo mne: může si současník pod pojmem „pastýř“ nebo „stádo“ představit něco ze života? Izaiášův obraz Hospodina jako pastýře, který „pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,10) – nepozbyl už svou sílu? Tak co třeba slovo stádo nahradit slovem tým a Ježíše chápat jako týmového kouče? – ptá se jistý exegeta. Každý přeci ví, že kouč je ten, kdo svůj tým vede, povzbuzuje a dává mu vydechnout. No a to, že Bůh skrze proroka Jeremiáše zaslíbil zcela výjimečného kouče, totiž svého jednorozeného syna, to se dá zasadit do života kluků a holek z města i z vesnice.

Nedělní evangelium líčí Ježíše úplně jako kouče, který probírá a hodnotí první zkušenost v terénu svého pastoračního týmu a vybízí jej po práci relaxovat: „Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami.“ (Mk 6,30-34)

Zde by dnešní evangelium mohlo skončit v pohodě a prázdninové idyle. Že to ale nebylo všechno, se dovídáme jakoby mimochodem: „Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“ Ježíš se tu ukáže jako onen „výjimečný kouč“, kterého Bůh zaslíbil ústy Jeremiáše: staví potřeby bližních nad ty nejelementárnější potřeby vlastní, jako najíst se a odpočinout si, pracuje pro lidi až do úmoru. Vystačíme si tu ale s pojmem týmový kouč? Nebyl pojem pastýř přeci jenom výstižnější?

Nejpozději čtením úryvku z listu Efesanům (Ef 2,13-18) končí totiž veškerá analogie: Ježíš není můj týmový kouč, který mne zvenčí pozoruje, koriguje, a tréninkem (možná i dopingem) mne vybičovává k maximálnímu výkonu, za co chce být náležitě placen. On je natolik výjimečný „kouč“, že šel za mne a za celý svůj „tým“ zemřít! Ve svém umučeném těle nás bytostně s sebou spojil a učinil nás, Bohu vzdálené, Bohu blízké. Tím, že přijal naše tělo a prolil svou krev za naše hříchy, zboural bariéru, jež nás dělila nejen od Něj, ale také od bližního.

Zpětně lze teď lépe chápat, kam mířila Jeremiášova kritika politiky v Izraeli 600 let před Kristem. Pomazaní králové měli svou starostlivostí o lid představovat vrchního pastýře – Hospodina. Jako by zapomněli, že vláda a moc jim byly pouze propůjčeny, sledovali v době krize a chaosu hlavně své vlastní zájmy. Musí si proto vyslechnout obvinění Boží z úst proroka: „Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy…“ (Jer 23,1-6)

Autor žalmu 23 si nedělá iluze: jediný pravý pastýř je Hospodin sám, přímo k němu se obrací: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. – Občerstvuje mou duši…– I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

Nelze popřít, že některá podobenství v evangeliích nenavazují na život v našem kulturním okruhu dnes. Nadto pojmy jako pastýř–ovečka narážejí na soudobou mentalitu partnerství v autonomii, i u křesťanů. Písmo však neradno měnit, lépe jej vyložit, což je úkol exegese. Nám ať to ale nebrání v kreativitě číst současné události jako obrazy a podobenství Božího působení ve světě. Už sv. Ignác z Loyoly vytyčil jako cíl exercicií vidět Boha ve všech věcech.

Vyžaduje to ovšem dlouhý a krkolomný výstup, kde cesta může vést vyprahlostí pouště, temnotou odloučenosti od Boha a ztrátou orientace. Na takovou cestu se nikdo nevydávej sám! Tak jako sportovci potřebují kouče, aby je doprovázel, potřebuje křesťan svého starce – duchovního otce, matku, přítelkyni či přítele. Otevřu-li se jim v důvěře a víře, že skrze ně promlouvá svatý Duch, pak vím, že „i kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Ž 23).

Richard Čemus