Rádio Vaticana

Kdo je čistý?

31.8.2012

Homilie k 22. neděli v mezidobí

„To máme v německém právu všechno přesně stanoveno,“ poznamenal můj bavorský přítel se zjevným výrazem hrdosti ve tváři, když otevíral sbírku zákonů. Ano, kdo miluje pořádek, vidí v právu svého spojence. Už sv. Benedikt (6. stol.) razil ve svých klášterech heslo: Serva ordinem, et ordo servabit te (Zachovávej pořádek, a pořádek zachová tebe).

Zákon se však může obrátit v opak, když neslouží, ale utiskuje. Přítel z Ameriky si mi jednou stěžoval, jak nelidská může být aplikace práva ve Spojených Státech. Jeho známá přišla o invalidní důchod, údajně jen proto, že nenahlásila malou výhru v loterii. Když protestovala, odpověď úředníka zněla nesmlouvavě: The law says no! (Právo říká ne!) Souvisí to s tím, že v americkém pojetí práva je zákon tou nejnižší nutnou normou, kterou mohou všichni zachovávat – nepřipouští tudíž výjimky.

Z římského práva vycházející církevní právo, které chápe zákony jako ideál, umožňuje téměř na všechno dispens. Dává možnost odhlédnout od neúměrně přísné aplikace zákona na provinilce, a tím zabránit, aby se nejvyšší spravedlnost převrátila v nejvyšší nespravedlnost (summum ius, summa iniuria).

Řecké právo se chápalo jako projev přírodních zákonů, jejichž harmonická souhra vytváří kosmos, krásu vesmíru, kterému je potřeba se podřídit, aby nevznikl chaos. Jelikož jsou zákony zakotveny v lidské přirozenosti, platili v řecké polis pro všechny stejně, nepřipouštěly výjimku a musely být aplikovány za každou cenu: Fiat iustitia, pereat mundus (Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout celý svět).

Jak je to v Bibli? Mojžíšův zákon jsou nařízení a ustanovení, které měli Izraelité zachovávat, aby žili (Dt 4,1-2.6-8) Zákon je tedy orientace pro zdárný život. Má chránit člověka sama před sebou. Dostat zákon od Hospodina, nepovažovali Židé za omezení, ale za velké privilegium a výraz zvláštní přízně Boží. Mojžíš zvolá: „[Národy] uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh?“

V Ježíšově době se však Zákon již dávno převrátil ve svůj pravý opak a stal se neúnosným břemenem. Nechránil už život, nýbrž zotročoval. Jeho konkrétní aplikace se tříštily a zbožnost se vyčerpávala čím dál tím víc ve vnějších rituálních gestech. Ve spoustě pravidel se už nikdo nevyznal, kromě farizeů, a ti z toho těžili. Markovo evangelium (Mk 7,1-8.14-15.21-23) líčí konflikt Ježíše s farizei vyhroceným rozdílným výkladem pojmu čistota.

„Čistý – nečistý“ byla jednou ze základních kategorií stavu člověka. Člověk nesměl předstoupit před Boha nečistý. Farizeové to chápali čistě rituálně. Stačilo se omýt vodou, a člověk byl čistý. Ježíš pranýřuje tuto povrchnost. Prosvítá zde biblický ideál spravedlivého Izraelity, tedy člověka nerozděleného srdce. Jeho vnější skutky odpovídají jeho vnitřnímu postoji. Právě tato celistvost činí člověka v očích Božích čistým.

Cestou k této celistvosti jsou skutky ve prospěch bližního. Jakubův list zde odráží „praktickou“ spiritualitu Starého zákona, která se dá vyjádřit pravidlem slyšet slovo Boží a uvádět ho do praxe: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa“ (Jak 1,17-18.21b-22.27).

Čisté, ba dokonce neposkvrněné z nás činí tedy láska k bratřím. V tomto světle chápeme, proč Kristus mohl zjednodušit komplikovaný zákon na pouhé dva: Miluj Boha a bližního jako sám sebe. Sv. Pavel zcela v této linii prohlásí, že jediný zákon je láska a Augustinus († 430) to vyhrotí do výzvy: Dilige et quod vis fac (Miluj a dělej, co chceš).

Tak velké svobody není člověk schopen, leda vede-li ho sv. Duch. Jen ten má sílu sjednotit našeho vnitřního a vnějšího člověka a učinit z nás křesťany, kteří mají Boží zákon vrytý do srdce. Nebude už klamat přetvářkou a z jeho nitra už vycházet zlé úmysly, ale bude z něj prýštit čirý pramen života věčného.

Foto: Patricia Cemus

Richard Čemus