Těšitelé I.

11.9.2012 

Již víme, že se jedná o mladou mužskou kongregaci vzniklou právě před 90 lety. Jejím zakladatelem byl páter Josef Litomiský, český kněz, který pocházel z Hořiněvsi, a působil ve Vídni při kostele Nejsvětějšího Vykupitele. V těžkých letech první světové války působil ve vídeňských špitálech a setkával se zde s morální i lidskou bídou zraněných vojáků. V té době zrála jeho touha po řeholním životě naplněném odčiňováním hříchů, které urážejí Božskou lásku.

Papež Pius XI. přijal v únoru r. 1922 pátera Josefa Litomiského a vyhověl jeho žádosti a dal souhlas k založení nové řeholní společnosti těšitelů. Ještě téhož roku se kongregace dočkala schválení svých stanov.

Založení kongregace urychlily útrapy první světové války a její neblahé mravní dozvuky, které vyvolaly potřebu organizované péče o postižené osoby. Hlavním posláním řeholníků se stala útěcha nemocných, opuštěných a chudých krajanů. K předním úkolům patřila misijní činnost hlavně mezi Slovany v zahraničí. Tuto kongregaci podporoval i pražský arcibiskup Pavel Huyn. Ten se pak v červnu r. 1919 vzdal svého úřadu a poté působil ve Vídni, kde měla Kongregace své první sídlo. Stal prvním novicmistrem a P. Josef Litomiský prvním generálním představeným a současně i rektorem českého kostela Nejsvětějšího Vykupitele ve Vídni.

Práci bratří charakterizuje smířlivost, misijní, pastorační, krajanská a nemocniční činnost. V tomto duchu rozšířili svoje působení v cizině – byli činní ve Francii, chystali převzetí duchovní správy Slovanů v Porúří. A jak víme, spravovali od listopadu r. 1935 československou Cyrilometodějskou smírnou kapli v Jeruzalémě. V meziválečném období vznikly tři provincie – rakouská, česká a slovenská. A v roce 1936 měla kongregace na 100 členů.

Spiritualita řeholníků je kontemplativní a na památku Ježíšovy smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě měli bratři setrvat denně minimálně hodinu před vystavenou Nejsvětější svátostí jako smírná oběť za všechny urážky, kterých se Ježíši v oltářní svátosti dostalo. Páter Litomiský toužil po tom, aby se celé jeho společenství denně vracelo do posledních chvil Ježíšova pozemského života, které byly plné velkého smutku. Říkal: „Každý kostel, který patří Pánu a kde v tabernákulu přebývá Spasitel, je možné přirovnat k Olivové hoře, ke Gethsemane. Nezapomínej … přijít k Ježíši a potěšit ho – velmi často osamoceného. … Vždyť každý svým způsobem prochází i vlastní Getsemane. …“ Životním posláním kongregace je těšit trpícího Ježíše podle vzoru anděla v Getsemane.

V čele kongregace stojí superior a provincii řídí provinciál. Rezidenčním sídlem byla na počátku Vídeň, kde byla první kolej a vlastní české učiliště, jež bylo současně noviciátem exercičním domem. Později přesídlili nejvyšší představený i provinciál do Prahy.

V Čechách měli těšitelé před druhou světovou válkou své domy v Klokotech u Tábora, v Praze vznikl konvent na Malé straně, odkud byl administrován kostel sv. Salvátora v Klementinu. Dále působili v Suchém Vrbném u Českých Budějovic, v České Kamenici a Nepomuku, na Moravě potom v Brně, Hrabáni a Ostravě – Nové Vsi.

Heslem těšitelů je: „Všechno k potěše Srdce Ježíšova.“ Původní řeholní oděv byl tvořen černým hábitem s bílým pláštíkem, na prsou s oválnou medailí a vyobrazením trpícího Krista v Getsemane utěšovaného andělem a nápisem: „Adoratio, expiatio, imitacio“ – tedy: „Vzývání, odpuštění, napodobení.“ Patrony kongregace jsou Panna Maria bolestná, svatý Josef, svatí Cyril a Metoděj a svatá Markéta Maria Alacoque.

V r. 1950 komunistická vláda Československa uvěznila všechny řeholníky, zkonfiskovala majetek řeholí a zakázala jim veškerou činnost. Také mnoho těšitelů prošlo vězením a pracovními tábory. Po propuštění na svobodu žili bratři dále svůj řeholní život i proti všem zákazům a hrozbě vězení. Jejich zakladatel sdílel jejich úděl: byl pronásledován a vězněn.

V roce 1991 bylo sídlo Kongregace přeloženo do Marianky na Slovensku. Stanovy kongregace přepracované po II. Vatikánském koncilu schválil v r. 1983 v Praze arcibiskup Tomášek. Ta má dnes smírné, misijní a pastorační poslání. Kontemplativní spiritualita spočívá v denní adoraci před Nejsvětější Svátostí. Dnešní řeholní roucho tvoří černý hábit s pláštíkem, přepásaný koženým řemenem (cingulem) s pětidesátkovým růžencem. Při adoraci se obléká bílá kapuce a dlouhý bílý plášť.

Václava Benešová

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.