2.10.2012 

Editorial "Evropské obzory"

V polovině září proběhlo ve Švédsku 12. nádvoří národů. Věřící a nevěřící, lidé švédského světa vědy a kultury, zástupci náboženství i přesvědčení ateisté se sešli, aby diskutovali nad tématem „Svět s Bohem či bez Boha“.

Švédsko je často nazýváno post-křesťanskou zemí. Statistiky říkají, že tu sekularizace získala tak velký prostor, že Bůh musel ustoupit. Země, kde vládnou „lidská práva“ a nikoli „práva Boží“. Kde se za právo považuje rozhodnutí, zda se dítě má narodit a kdy, stejně jako představa dítěte „bez defektů“ a přesvědčení, že pokud takové není, má se prostě odstranit během těhotenství.
Země, kde ministerstvo školství zakazuje kněžím vyslovit před žáky na konci školního roku: „Bůh vám žehnej“. Kde všichni politici (až na jednoho) hlasovali v parlamentu proti svobodě svědomí zaměstnanců ve zdravotnictví. Kde se provozují dokonce i obřady na způsob svátostí, s jediným rozdílem – musí se vymazat jakákoli stopa po Bohu. Země, kde se nesmí stát rektorem univerzity ten, kdo v curriculu napíše, že je věřící.

Podle statistik Bůh není pro Švédy důležitý. Ve skutečnosti tomu tak není. Švédsko není k Bohu lhostejné. Vědí to ti, kdo tam žijí jako věřící a setkávají se s úžasem, zvědavostí i zdráháním přiznat si to. A ví to také ten, kdo zažil Nádvoří národů ve Stockholmu. Zápal, s nímž účastníci mluvili o víře a o roli náboženství ve společnosti, byl autentický.

Největším úspěchem Nádvoří národů bylo to, že se podařilo přenést na veřejnost otevřenou debatu na téma, které je ve Švédsku považováno za politicky a kulturně nekorektní. A nejen to. Dvoudenní setkání bylo v plném rozsahu přenášeno státní televizí, dvakrát šest hodin. Zřejmá byla také připravenost všech zúčastněných mluvit osobně o otázkách týkajících se tématu, zaměřovat se spíš na problém víry než nevíry. Sály byly plné lidí, kteří dlouhé hodiny v tichosti poslouchali – a na závěr si stěžovali pouze na nedostatek času. Jedním z aspektů, které vyplynuly na povrch a dostalo se jim obecného souhlasu, bylo, že laický fundamentalismus není méně nebezpečný než fundamentalismus náboženský.

Mezi společností s Bohem a bez Boha je propastný rozdíl. Společnost bez Boha staví do centra člověka, který se zoufale snaží za všech okolností držet v ruce kontrolu nad životem. Společnost ponechávající prostor Bohu – nejen jako vzdálené myšlence, ale jako účastníku přítomnému v životě – staví na místo iluzorního přesvědčení o lidské kontrole důvěru. Důvěru v Boha, kterou jsem si nedal sám, ale která povstala ve mně. Důvěru, že jsem součástí dobrého plánu také ve chvíli, která vyžaduje utrpení a oběť z lásky.

Stojíme před prastarou potíží, kterou má člověk, když musí přiznat, že Boha potřebuje, je na něm závislý, ba dokonce je jeho dlužníkem. Člověk je náchylný k výrokům jako: „Bohem chci být já. Nikdy se neskloním“. Kolik moudrosti však je v prosté větě: „Abych mohl stát na nohou, musím klečet“. Když se život potácí, když se kymácí rodina nebo společnost, je dobré zaslechnout prostou odpověď svatých: „Poklekněte; pokud tak neučiníte, padnete. Dejte prostor Bohu.“ I když svět popírá Boží přítomnost, On zájem o svět neztrácí. Potřebujeme si bez ustání připomínat pravé dimenze člověka.

Autorka je vedoucí skandinávské sekce RV. Překlad Johana Bronková.

Charlotta Smeds

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.