11.10.2012 

Benedikt XVI. o Druhém vatikánském koncilu

Osobní vzpomínka Benedikta XVI., která vyjde v listopadu tohoto roku jako předmluva ke svazku “K nauce druhého vatikánského koncilu” (Zur Lehre des Zweiten Vatikanischen Konzils ) v německém nakladatelství Herder. Kniha je součástí ediční řady Ratzingerových sebraných spisů Opera omnia.

Onoho 11. října 1962, kdy slavnostním vstupem více než dvou tisíc koncilních otců do Svatopetrské baziliky začal II. Vatikánský koncil, bylo nádherně. Roku 1931 Pius XI. tento den vyhlásil slavností Mariina božského mateřství. Měla připomínat skutečnost, že v roce 431 koncil v Efesu Panně Marii slavnostně takovýto titul přiznal, aby tak vyjádřil Kristovo nerozlučitelné božství a lidství. Papež Jan XXIII. stanovil zahájení koncilu právě na tento den, aby jím svolané velké církevní shromáždění svěřil mateřské Mariině dobrotě a aby pevně ukotvil koncilní práce v mystériu Ježíše Krista. Procesí biskupů z celého světa, ze všech ras a národů, bylo ohromující. Bylo výjevem Ježíšovy církve, která objímá celý svět a v níž všechny pozemské národy dokáží žít v pokoji.

Byl to okamžik mimořádného očekávání. Měly se dít velké věci. Předchozí koncily byly téměř vždy svolávány kvůli konkrétním otázkám, na které měly odpovídat. Tentokrát však nebylo třeba řešit nějaký zvláštní problém. Právě proto se vzduchem neslo všeobecné očekávání – zdálo se totiž, že křesťanství, které vybudovalo a utvářelo západní svět, ztrácí svou sílu a účinnost. Jakoby se již unavilo, jakoby budoucnost měly napříště určovat jiné duchovní síly. Vědomí této ztráty, kterou křesťanství v přítomné době utrpělo, a úkolu z ní vyplývajícího dobře shrnoval pojem „aggiornamento“. Křesťanství musí stát v přítomnosti, aby mohlo formovat budoucnost. Jan XXIII. svolal koncil, aniž by mu naznačil konkrétní problémy či program, nýbrž s cílem navrátit křesťanství sílu k utváření zítřka. Zde spočívá význam a zároveň obtíže úkolu, který vyvstával před církevním společenstvím.

Jednotlivé episkopáty nepochybně pojímaly tuto význačnou událost s různými názory. Některé spíše zaujaly postoj očekávání programu, který se měl rozvinout. Středoevropští biskupové Belgie, Francie a Německa přijeli s nejrozhodnějšími návrhy. Při bližším pohledu není sporu o tom, že se důraz kladl na rozdílné aspekty, přesto však existovaly některé společné priority. Základním tématem byla eklesiologie, již bylo třeba prohloubit z pohledu dějin spásy a z trinitárního a sakramentálního hlediska. Jevila se rovněž nezbytnost dokončit nauku o primátu I. Vatikánského koncilu skrze přehodnocení biskupského úřadu. Důležitým tématem pro středoevropské episkopáty byla rovněž liturgická obnova, již zahájil Svatý otec Pius XII. Ústřední důraz byl dále kladen na ekumenismus, a to zejména na žádost německých biskupů. Německé protestanty a katolíky velmi sblížilo společné snášení nacistické perzekuce – nyní měla tuto skutečnost pochopit celá církev a pokračovat v ní. Dalším tematickým cyklem bylo Boží Zjevení – Písmo – tradice – Magisterium. Pro francouzské biskupy byl zásadní otázkou vztah církve a moderního světa, takzvané „schéma XIII“, z něhož poté vznikla pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes. Zde se projevilo to, co bylo od koncilu skutečně očekáváno. Církev, která ještě v barokní době svět v širším smyslu utvářela, se od 19. století stále zjevněji vyhraňovala negativně vůči moderní době, která teprve tehdy plně nastala. Mělo to tak zůstat? Nemohla církev učinit pozitivní krok do nových časů? Za vágním výrazem „dnešní svět“ stojí otázka vztahu s moderní dobou. K jejímu objasnění by bylo bývalo nutné lépe definovat to, co je podstatou a základem modernismu. Ve „schématu XIII“ (pracovním názvu Gaudium et Spes, pozn. překl.) se to nepodařilo. Přestože pastorální konstituce vyjadřuje mnoho důležitého k pochopení „světa“ a je významná svým přínosem v otázkách křesťanské etiky, v otázce vztahu s moderní dobou se jí nepodařilo podat zásadní vysvětlení.

Zcela neočekávaně se střet s významnými tématy moderní doby neodehrál v obsáhlé pastorální konstituci, nýbrž ve dvou menších dokumentech, které postupně nabývaly na důležitosti tak, jak pokračovala recepce koncilu. Jde zejména o Deklaraci o náboženské svobodě (Dignitatis humanae), kterou si vyžádal a s velkou pečlivostí připravil především americký episkopát. Nauka o toleranci tak, jak byla detailně vypracována Piem XII., se v souvislosti s rozvojem filosofického myšlení a způsobu pojetí moderního státu jevila jako nepostačující. Jednalo se o svobodu zvolit si a praktikovat náboženství, stejně jako o svobodu změnit je, nazírané jako základní práva lidské svobody. Ve svých nejvnitřnějších pohnutkách nebylo takovéto pojetí vzdáleno křesťanské víře, která do světa vstoupila s požadavkem, že stát nemůže rozhodovat o pravdě a nemůže vyžadovat jakýkoliv typ kultu. Křesťanská víra si nárokovala svobodu náboženského přesvědčení a jeho praktikování v náboženských obřadech, aniž by tím porušovala práva státu, ukotvená ve státním zřízení – křesťané se modlili za císaře, ale neuctívali ho. Z tohoto úhlu pohledu lze říci, že křesťanství svým vznikem přineslo do světa princip náboženské svobody. Interpretace tohoto práva na náboženskou svobodu byla v kontextu moderního myšlení ovšem ještě složitá. Mohlo se zdát, že moderní verze náboženské svobody předpokládá, že člověk není schopen dosáhnout pravdy, a náboženství, které dosud bylo základem, se tudíž přesouvá do subjektivní sféry. Bylo jistě dílem Prozřetelnosti, že třináct let po koncilu přišel papež Jan Pavel II. právě ze země, ve které byla náboženská svoboda popírána marxismem, to znamená zvláštní formou moderní státní filosofie. Situace, ze které pocházel Jan Pavel II., se podobala situaci prvotní církve, neboť se znovu projevilo vnitřní uspořádání víry ve vztahu ke svobodě, zejména svobodě náboženství a vyznání.

Druhý dokument, který se později ukázal jako důležitý pro vztah církve s moderní dobou, vznikl téměř náhodou a rostl v různých vrstvách. Míním deklaraci Nostra aetate o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Na počátku stál záměr připravit deklaraci o vztazích mezi církví e židovstvím. Nezbytnost tohoto textu se niterně projevila po hrůzách holocaustu. Koncilní otcové z arabských zemí se proti textu nepostavili, avšak vysvětlili, že pokud se má hovořit o židovství, je třeba ztratit pár slov také o islámu. Teprve později jsme zde na západě pochopili, jaká v tom byla pravda. Nakonec převážila intuice, že by bylo správné promluvit také o dvou dalších velkých náboženstvích – hinduismu a buddhismu, stejně jako o náboženství všeobecně. K tomu všemu se spontánně připojil krátký návod, jak vést dialog a spolupracovat s náboženstvími, jejichž duchovní, morální a společensko-kulturní hodnoty mají být uznávány, chráněny a podporovány (srov. Nostra aetate, 2). V dokonalém a mimořádně hutném dokumentu tak bylo odkryto téma, jehož důležitost v oné době ještě nebylo možno předpokládat. Je stále zjevnější, jaký úkol v sobě tento text obsahuje, jakou námahu je ještě třeba vynaložit k rozlišování, objasnění a pochopení. V procesu aktivního přijímání zmíněného dokumentu, který je sám o sobě mimořádný, postupně vyšla najevo jedna jeho slabost. Hovoří totiž o náboženství pouze kladně a nedbá nemocných a narušených náboženských forem, které z historického a teologického hlediska nabývají širokého rozsahu – vůči takovémuto vnějšímu či vnitřnímu pojetí náboženství byla křesťanská víra od samého počátku vysoce kritická.

Jestliže na začátku koncilu převážily středoevropské episkopáty se svými teology, v průběhu jednotlivých fází koncilu se dosah práce i společné odpovědnosti stále více rozšiřoval. Biskupové v sobě rozpoznávali učedníky ve škole Ducha svatého. Ve škole vzájemné spolupráce se z nich stávali služebníci Božího Slova, kteří žijí a pracují ve víře.

V kardinálu Fringsovi jsem měl „otce“, který příkladně žil takovýmto koncilním duchem. Byl to člověk nebývalé otevřenosti a velikosti, který však zároveň věděl, že pouze víra nás vyvádí ven, do onoho širého obzoru, který zůstává uzavřen duchu positivismu. Této víře chtěl sloužit ze svého pověření, které obdržel ve svátosti biskupského svěcení. Nelze jinak než být mu stále vděčen za to, že si vzal s sebou jako svého poradce na velké církevní shromáždění právě mne – nejmladšího profesora na fakultě katolické teologie bonnské univerzity – a umožnil mi tak být v této škole přítomen a sledovat z vnitřku průběh koncilu. V tomto svazku jsou sebrány různé texty, kterými jsem se v oné škole přihlásil o slovo. Žádal jsem o slovo zcela útržkovitě, ale je tu patrné, jaký význam pro mne měl a dosud má učební proces koncilu a jeho recepce. Přál by si, aby tyto četné příspěvky, byť se všemi svými omezeními, mohly jako celek přispět k lepšímu pochopení koncilu a jeho přetlumočení do správného života církve. Děkuji ze srdce arcibiskupovi Gerhardu Ludwigu Müllerovi a spolupracovníkům německého Institutu papeže Benedikta XVI. (Institut Papst Benedikt XVI.) za mimořádné úsilí, které vynaložili při realizaci této knihy.

Castel Gandolfo, na svátek svatého biskupa Eusebia z Vercelli, 2. srpna 2012
Benedikt XVI.

Z listu L´Osservatore Romano,11. října 2012
Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.