O «duchu koncilu»

4.11.2012 

Třebaže dokumenty Druhého vatikánského koncilu neobsahují a ani nemohou vykazovat žádné věroučné úchylky, zůstavá otázkou, zda jsou srovnatelně čtenářsky strhující a poutavé jako např. Vyznání svatého Augustina nebo Teologie těla od bl. Karola Wojtyły. Otázkou ovšem také zůstává, zda je to jejich účelem.

Poslední sněm, jak potvrzují všichni papežové, byl především pastorační. Podal určité akcenty, které do té doby nebyly oficiálně formulovány, což ovšem neznamená, že byly zásadně nové či jinak neodvoditelné. Např. dialog s křesťany jiného vyznání se na osobní rovině praktikoval i před koncilem, stejně jako dialog s příslušníky jiných náboženství či bezvěrci, alespoň ze strany křesťanů. Tak se ostatně před dvěma tisíci lety začala ve světě šířit křesťanská víra a šíří se tak dodnes. Použití násilí namísto rozmluvy je snadno identifikovatelný hřích jak před koncilem, tak po něm, čistě jen z hlediska evangelia.

V každodenním životě obyčejných lidí se zmíněné akcenty běžně vyskytují, aniž by se vědělo, že se jimi zabývaly koncilní dokumenty. To že je Druhý vatikánský koncil formuloval, je ovšem příznačné a zajisté povzbudivé, ale z hlediska praxe běžných lidí, nejenom katolíků, ne zrovna převratné. Koncilní texty – až na výjimky - zkrátka nehýří intelektuální brilantností či apoštolským zápalem. Možná proto, že se nevyrovnávaly s modernismem. V každém případě však „nepodaly zásadní vysvětlení ohledně vztahu věřícího k moderní době“, jak nedávno konstatoval Benedikt XVI. Moderní doba vskutku nebyla vírou reflektována, zvláště pokud jde o ideologické blouznění a z něj plynoucí barbarské řádění 20. století anebo o lichvářství (srov. Dt 23,20), na kterém stojí anonymní diktatura soudobého konzumismu.

Vážnější problém se však týká vnitřního života církve. Pokud totiž někdo začne chápat koncil jako jediný pramen svojí církevní identity, ocitá se ve slepé uličce, protože křesťanská identita je darem Boží milosti a nikoli výsledkem lidského sebeurčení. Kromě toho zahrnuje také dvacet předchozích ekumenických koncilů, a ještě mnohem, mnohem více pramenů církevní tradice, jež doslova přerůstá kapacitu jakéhokoli jedince ji vyčerpat a pojmout. Jenom Bůh všechno obsahuje, ale také přesahuje.

Redukuje-li se obrovský duchovní poklad příslušnosti ke Kristově církvi do několika odkazů na nějaký koncil, dochází nutně k myšlenkovému, verbálnímu i emotivnímu zkostnatění a zploštěnému rozumění i prožívání křesťanské identity. Ke slovu se tak dostává takzvaný «duch koncilu», který na tom Druhém vatikánském mediálně parazituje už od jeho zahájení a s postupem času se jen upevňuje a zapouští kořeny. Pokud se věřící nechá spoutat technicistní mluvou tohoto ducha, následky jsou tristní, a to zvláště v případě kněží. Z ambónů či křesťanských médií je pak možné slýchat bezduché fráze o „naplňování koncilních usnesení“, o „pokroku, kterého se podařilo dosáhnout na koncilu“ či o „koncilním poučení z krizového vývoje v církvi“ apod. Tato duchovní plytkost, skrytá za zdánlivou věrností církevní autoritě, devastuje v obecném povědomí obojí: církevní autoritu i poslušnost vůči ní.

Koncilní texty netřeba zbožňovat. Mají být obyčejným nástrojem formace kněží a věřících vůbec. Jinak dochází k tomu, že na jejich místo nastupuje právě onen «duch koncilu», který s Duchem svatým nemá co do činění a do něhož si každý může promítat prakticky, co chce. Tak se stává, že se jako plod koncilu prezentuje něco, o čem se koncilní texty vůbec nezmiňují, jako např. „obrácení oltářů čelem k lidu“, což ostatně ani pokoncilní římský misál nepřikazuje, nýbrž jen nabízí jako možnost. Tento «duch koncilu» je dnes některými ctěn více než stávající církevní autorita, ba snad i více než samotný Bůh. Je výrazem velice subtilní, paralelní a věrolomné teologie, která soustřeďuje pozornost na lidské ego a nikoli na vtěleného Boha.

Takováto karikatura Ducha svatého však pro duši není neškodná, nýbrž je schopna působit opravdu vyzrálou pýchu u svých ctitelů, jejichž vzájemná adorace a sebechvála se stává jedinou podmínkou společenství, jediným zdrojem ospravedlnění i duchovní útěchy, která ovšem už nepochází od Boha. Týká se to tzv. pokrokářů i tradicionalistů. Jejich «duch koncilu» je pouhým znamením sektářské zášti, kterou se lze ohánět na všechny strany. Je zkrátka třeba přestat zápolit o to, kdo ponese dál štafetu nevraživého přízemního triumfalismu, a místo toho se obrátit k vítězství Krista nad tímto světem, a právě proto – jak to Pán říká v Janově evangeliu - být dobré mysli (srov. Jan 16,33).

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.