Věřit v Boha, znamená přijmout Ježíše Nazaretského

3.2.2013 

Benedikt XVI. před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“ (Lk 4,22); svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“ (Mk 6,2). Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“ (srov. L´infanzia di Gesù,11). „Není to syn Josefův?“ (Lk 4,22), což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?

Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska.. se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“ (1 Kor 13,4-6). Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.

V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům? Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání. Maria, pomoz také nám věrně a radostně kráčet touto cestou.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.