Benedikt XVI. o síle křesťanství a Síle osudu

5.2.2013 

Okamžik hlubokého duchovního povznesení – těmito slovy označil Svatý otec včerejší večerní koncert v naplněné aule Pavla VI. Symfonický orchestr města Florencie pod taktovkou indického dirigenta Zubina Mehty provedl předehru k Verdiho opeře Síla osudu a Beethovenovu symfonii č.3 Es dur Eroicu. Benedikt XVI. jako obvykle večer zakončil několika poznámkami vnímavého posluchače:

Giuseppe Verdi – Síla osudu. Tento významný italský hudební skladatel si zaslouží naši poctu v roce dvoustého výročí svého narození. Verdiho opery nás vždy udivují svou schopností vystihnout a hudebně zachytit životní situace, dramata lidské duše – a to tak bezprostředním, důrazným a bytostným stylem, s jakým se v hudebním panoramatu setkáváme jen zřídkakdy.

Osud verdiovských postav je vždy tragický, pokračoval Svatý otec. Skladatel zde pojednává téma osudu a tím se přímo střetává s náboženským tématem, konfrontuje se s Bohem, vírou, církví; opětovně odhaluje svou duši, její neklid a hledání. V Síle osudu nejenom nacházíme zkroušenou modlitbu k Panně Marii Andělské (La Vergine degli Angeli), nýbrž také příběh dvojí konverze hlavních protagonistů – Leonory a dona Alvara.

Je zajímavé si povšimnout, že dvě existující verze této opery se liší svým závěrem. Při provedení v roce 1862 v Sankt Petěrburgu don Alvaro odmítá řeholní hábit, vzývá peklo a končí svůj život sebevraždou. O sedm let později v milánské La Scale přijímá slova převora konventu, důvěřuje v Boží odpuštění a opera končí slovy: „Vzestup k Bohu“.

Je tu vykresleno drama lidské existence, která teskní po Bohu, jeho milosrdenství a lásce, řekl Benedikt XVI. a postavil do protikladu k síle osudu sílu víry: To ona nám dává světlo, smysl a naději i v temnotách. Její pohled není iluzorní, nýbrž zcela reálný:

To je síla křesťanství, která pochází z Kristovy smrti a vzkříšení, ze svrchovaného činu Boha, jenž vstoupil do lidských dějin nikoliv pouze slovy, nýbrž vtělením.

Beethovenova třetí symfonie, byla, jak známo, věnována původně Napoleonovi, pokračoval Svatý otec v úvaze o druhé části programu. Německý skladatel pak dedikaci změnil po Bonapartově prohlášení se císařem a věnoval skladbu neznámému hrdinovi, nositeli ideálů svobody a rovnosti.

Nebudu analyzovat všechny čtyři věty, avšak zastavím se pouze u známého smutečního pochodu ve druhé větě. Je to sklíčená meditace o smrti, která začíná dramatickými a bezútěšnými tóny, avšak ve své ústřední části se vyjasňuje hobojovým partem, po kterém následuje dvojitá fuga a hlahol trubek. Myšlenka na smrt vyzývá k úvaze o záhrobí, o nekonečnu. V oněch letech – roku 1802 – Beethoven v Heiligenstadtu napsal do své závěti: „Bože, ty, který z výše pohlížíš do mého nitra, jej znáš a víš, že je naplněno láskou k lidstvu a touhou činit dobro.“ Hledání smyslu, které razí cestu neochvějné budoucí naději, je součástí poutě lidstva,

zhodnotil Benedikt XIV. skladbu Ludwiga van Beethovena. Koncert uspořádalo italské velvyslanectví u Svatého stolce jako připomínku 84. výročí podepsání Lateránský smluv. Byl přítomen zároveň italský prezident, který se s papežem rozloučil v závěru svého mandátu při krátké soukromé audienci.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.