Věřím v Boha, Stvořitele lidské bytosti

6.2.2013 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Úvodní čtení: Gen 1,1-2.27.31a

Drazí bratři a sestry,

Krédo začíná tím, že nazývá Boha „všemohoucím Otcem“, jak jsme o tom rozjímali minulý týden, a vzápětí dodává, že je „Stvořitelem nebe a země“, čímž odkazuje na úvodní větu Bible. V prvním verši Písma svatého totiž čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Bůh je počátkem všeho a v kráse stvoření se zračí všemohoucnost milujícího Otce.

Ve stvoření se Bůh projevuje jako Otec, neboť je počátkem života, a stvořením ukazuje svoji všemohoucnost. Obrazy užité Písmem svatým jsou velice působivé (srov. Iz 40,12; 45,12; 48,13; Žl 104,2.5; 135,7; 8,27-29; Job 38-39). Jako dobrý a mocný Otec se s láskou a věrně stará o své tvory, aby nikdy nezahynuli (srov. Žl 57,11; 108,5; 36,6). Stvoření se tak stává místem poznání a uznání všemohoucnosti Pána a Jeho dobroty, stává se pro nás věřící pobídkou k víře, abychom hlásali, že Bůh je Stvořitel. „Vírou poznáváme – píše autor listu Židům - že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3). Víra v sobě tedy zahrnuje umění rozpoznat stopy Neviditelného ve viditelném světě. Věřící může číst velkou knihu přírody a porozumět jejímu jazyku (srov. Žl 19,2-5), ale nezbytné je Slovo Jeho zjevení, které vzbuzuje víru, aby člověk mohl dosáhnout plného uvědomění reality Boha jakožto Stvořitele a Otce. V knihách Písma svatého může lidská inteligence ve světle víry nalézt klíč k porozumění světu.

Zvláštní místo zaujímá zejména první kapitola knihy Geneze, která velkolepě líčí stvořitelské Boží dílo uskutečněné v sedmi dnech. V šesti dnech Bůh dokonává stvoření a sedmý den, v sobotu zanechává veškeré činnosti a odpočívá. Je to den svobody pro všechny, den společenství s Bohem. Kniha Geneze nám tímto prvním obrazem ukazuje, že Bůh nejprve zamýšlel setkat se s láskou, která bude odpovědí na Jeho lásku. A proto pak stvořil materiální svět, do něhož zasadil tuto lásku, tedy tvory, kteří mu svobodně odpovědí. Struktura textu umožňuje opakování důležitých sdělení. Šestkrát se například vyskytuje věta: „Bůh viděl, že je to dobré“ (vv. 4.10.12.18.21.25) a na závěr, posedmé, po stvoření člověka: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (v.31). Všechno, co Bůh stvořil je krásné a dobré, prostoupené moudrostí a láskou; stvořitelská činnost Boží vnáší řád a harmonii, obdařuje krásou. Z vyprávění Geneze dále vysvítá, že Pán tvoří svým Slovem: desetkrát za sebou stojí v textu: „Bůh řekl“ (vv. 3.6.9.11.14.20.24.26.28.29). Slovo, Logos Boží je počátkem reality světa: Bůh řekl a stalo se. Takto je zdůrazněna účinná moc božského Slova. Žalmista recituje: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup…, On totiž řekl – a stalo se, on poručil – a vše povstalo“ (Žl 33,6.9). Život se rodí a svět existuje, protože je poslušný Božímu Slovu.

Naše otázka zní: má dnes, v době vědy a techniky ještě smysl mluvit o stvoření? Jak máme rozumět vyprávění Geneze? Bible nechce být učebnicí přírodních věd, nýbrž poskytnout porozumění autentické a hluboké pravdě věcí. Základní pravda, kterou vyprávění Geneze odhaluje, spočívá v tom, že svět není shlukem kontrastujících sil, ale má svůj počátek a stabilitu v Logu, ve věčném Rozumu Boha, který bez ustání nese celé veškerenstvo. Existuje určitý plán se světem, který se rodí z tohoto Rozumu, z Ducha Tvůrce. Věřit, že toto je základem všeho, osvěcuje každý aspekt života a dává odvahu vyrovnávat se s dobrodružstvím života v důvěře a s nadějí. Písmo nám tedy říká, že počátkem bytí a světa - naším počátkem - není iracionalita a nutnost, nýbrž rozum, svoboda a láska. V to poslední věříme.

Chtěl bych však říci ještě pár slov o vrcholu celého stvoření: muži a ženě, lidské bytosti, jediné, která má „schopnost poznat a milovat svého Stvořitele“ (Gaudium et spes, 12). Žalmista se táže s pohledem upřeným k nebi: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Žl 8,4-5). Lidská bytost, s láskou stvořená Bohem, je nepatrná ve srovnání s nezměrností vesmíru. Pohlédneme-li někdy k obrovským nebeských vzdálenostem, také zakoušíme svoji omezenost. Lidská bytost je tímto paradoxem prostoupena: naše nepatrnost a naše pomíjivost se snoubí s velikostí toho, co jí chce dát láska věčného Boha.

Vyprávění knihy Geneze o stvoření nás uvádí také do tohoto tajemství a pomáhá nám poznat plán Boha s člověkem. Především nám sděluje, že Bůh utvořil člověka z prachu země (srov. Gen 2,7). To znamená, že nejsme Bůh, nestvořili jsme sami sebe, jsme prachem země. Znamená to však také, že pocházíme z dobré země působením dobrého Stvořitele. K tomu přistupuje další zásadní skutečnost: všechny lidské bytosti jsou z prachu země, bez ohledu na rozdíly způsobené kulturou či historií a nehledě na sociální odlišnosti; jsme jediným lidstvem, které utvořil Bůh z jedné země. Pak je tu druhý element: lidská bytost má svůj původ, protože Bůh vdechnul život do těla utvořeného ze země (srov. Gen 2,7). Lidská bytost je učiněna k Božímu obrazu a podle podoby Boha (srov. Gen 1,26-27). Všichni v sobě tedy neseme živoucí dech Boží a každý lidský život je pod zvláštní ochranou Boha. Být k obrazu a podobě Boha rovněž ukazuje, že člověk není uzavřen do sebe sama, ale má bytostný vztah k Bohu.

V prvních kapitolách knihy Geneze nacházíme dva příznačné obrazy: zahradu se stromem poznání dobra a zla a hada (srov. Gen 2,15-17; 3,1-5). Zahrada nám naznačuje, že realita, do níž Bůh uvedl lidskou bytost, není divokým pralesem, nýbrž místem, které skýtá ochranu, potravu a oporu. Člověk má poznat svět nikoli jako vlastnictví, které může drancovat a vykořisťovat, ale jako dar Stvořitele, znamení Jeho spásonosné vůle, dar, který je třeba pěstovat, střežit, nechat s úctou růst a rozvíjet v harmonii, dbát na jeho rytmy a logiku podle Božího plánu (srov. Gen 2,8-15). Potom je tu had, postava související s východními kulty plodnosti, jimiž byl Izrael přitahován a které jej neustále pokoušely, aby odstoupil od tajemné smlouvy s Bohem. V této souvislosti líčí Písmo svaté zkoušku, které byli podrobeni Adam s Evou, jako samotné jádro pokušení a hříchu. Co vlastně říká had? Nepopírá Boha, nýbrž vnuká zákeřnou otázku: „Tak Bůh vám tedy řekl: «Nejezte ze žádného stromu v zahradě»?“ (Gen 3,1). Takto had vzbuzuje podezření, že smlouva s Bohem je jakýmsi řetězem, který spoutává, zbavuje svobody a odnímá ty nejkrásnější a nejcennější věci v životě. Pokušení se stává návodem vytvořit si vlastními silami svůj svět, odmítnout omezení plynoucí ze stvořeného bytí, meze dobra a zla, morálku. Závislost na stvořitelské lásce Boha je nastíněna jako zátěž, od které je třeba se osvobodit. To je jádrem každého pokušení. Když však nějaká lež falšuje vztah k Bohu a staví se na Jeho místo, mění se všechny ostatní vztahy. Druhý se pak stává soupeřem a ohrožením. Adam poté co podlehl pokušení ihned obviňuje Evu (srov. Gen 3,12); oba se ukrývají, aby nebyli spatřeni oním Bohem, se kterým dříve přátelsky rozmlouvali (srov. Gen 3,8-10); svět už není zahradou, ve které se harmonicky žije, nýbrž místem, kterého je třeba se zmocnit a kde číhají léčky (srov. Gen 3,14-19); závist a nenávist jednoho vůči druhému vstupují do lidského srdce: příkladem je Kain, který zabíjí vlastního bratra Ábela (srov. Gen 4,3-9). Tím že se obrací proti svému Stvořiteli, staví se člověk ve skutečnosti sám proti sobě, popírá svůj původ a tedy svoji pravdu; a do světa vstupuje zlo a jeho úmorné okovy bolesti a smrti. A tak ve stvoření, které Bůh učinil dobrým, ba dokonce velmi dobrým, po tomto svobodném rozhodnutí člověka pro lež, která odporuje pravdě, vstupuje do světa zlo.

Z vyprávění o stvoření, bych rád vyvodil poslední ponaučení: hřích rodí hřích a všechny hříchy dějin jsou vzájemně propojeny. Tento aspekt nás nutí hovořit o takzvaném „prvotním hříchu“. Jaký je význam této nesnadno pochopitelné skutečnosti? Chtěl bych poukázat jen na několik prvků. Především musíme vzít v úvahu, že žádný člověk není uzavřen v sobě samém, žádný nemůže žít jenom ze sebe a pro sebe; dostáváme život od druhých a to nejenom ve chvíli narození, ale každý den. Lidská bytost je vztah: jsem sám sebou jedině v tobě a skrze tebe, ve vztahu lásky k Božímu Ty a těm druhým ty. Hřích je však narušením či zničením vztahu k Bohu. V tom je jeho podstata, že totiž ničí tento zásadní vztah k Bohu a staví se na místo Boží. Katechismus katolické církve říká, že prvotním hříchem „člověk dal přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro“ (KKC 398). Narušením tohoto základního vztahu jsou narušeny či zničeny také ostatní póly vztahu, hřích boří vztahy a tak boří všechno, protože jsme vztahem. Je-li tedy vztahová struktura od počátku narušena, přichází každý člověk na svět poznamenaný tímto narušením vztahů, přichází na svět narušený hříchem, kterým je osobně poznamenán. Prvotní hřích napadá a zraňuje lidskou přirozenost (srov. KKC, 404-406). A člověk sám, jediný, nemůže z této situace vyváznout, nemůže se sám vykoupit; jedině Stvořitel může navázat správné vztahy. Jedině, přijde-li Ten, od kterého jsme se vzdálili, k nám a laskavě nám podá ruku, mohou být správné vztahy opět navázány. To se děje v Ježíši Kristu, který se vydává doslova opačnou cestou než Adam, jak to popisuje svatý Pavel v hymnu druhé kapitoly listu Filipanům (2,5-11). Zatímco Adam nerozpoznává svoje stvořené bytí a chce stanout na místě Božím, Ježíš, Syn Boží, který má dokonalý vztah s Otcem, se snižuje, stává se služebníkem, vydává se cestou lásky pokořením až k smrti kříže, aby uspořádal vztahy k Bohu. Kristův kříž se tak stává novým stromem života.

Drazí bratři a sestry, žít vírou znamená rozpoznávat velikost Boha a přijímat naši vlastní nepatrnost, naši podmíněnost tvorů a ponechávat Pánu, aby ji naplnil svojí láskou a mohla tak růst naše opravdová velikost. Zlo a jeho zátěž bolesti a utrpení je tajemstvím, které je osvěcováno světlem víry, jež nám dává jistotu, že můžeme být vysvobozeni: jistotu, že je dobré být člověkem.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.