Rádio Vaticana

O ráji, ale také o „místu božské tolerance“

10.2.2013

Šíření křesťanské víry je oslabováno především absencí poukazu na nebeský ráj a věčnou radost, říká Fabrice Hadjadj ve své poslední knize nazvané Ráj za dveřmi. Esej o nepohodlné radosti (Le paradis a la porte, Seuil 2011), která v těchto dnech vyšla také italsky. Originální francouzský křesťanský spisovatel v ní podrobil důkladné reflexi oblast věrouky zvanou novissimi, tedy poslední věci, zvláště nebeskou blaženost, a souvislost těchto témat s ryze světským přístupem k realitě. „Ráj je horizont kypící plodností, a nikoli sterilizovaný sen,“ říká Hadjadj a uvádí jako příklad Karla Marxe, který se domníval, že se zbaví nebeského ráje, ale zatím jeho myšlenku pouze sekularizoval, tedy převedl do její pozemské podoby. „Udělal to však takovým způsobem, podotýká obrazně francouzský autor, že lidem zaváděl opium do žil ve smrtelných dávkách. Už Paul Claudel ostatně konstatoval: «Pokusí-li se člověk realizovat ráj na zemi, bude bezprostředním výsledkem notně obávané peklo». Proč?“ - klade si otázku Hadjadj: „Protože si namlouvá, že se ideologicky zmocnil totálního dobra a je schopen realizovat jej vlastními silami. Jedině naděje nebeského ráje proto zabraňuje propuknutí totalitního šílenství“ – uzavírá francouzský filosof.

Autor, který je nositelem prestižní francouzské literární ceny Grand Prix Catholique de Littérature již za svou první knihu „Jak se vypořádat se smrtí“ (2006), formuluje ve svém posledním díle překvapivě pozitivní hodnocení snad nejzavilejšího kritika křesťanské víry Friedricha Nietzscheho. Proč tak učinil právě v souvislosti s tématem ráje, odpovídá autor v rozhovoru pro sobotní vydání italského katolického deníku Avvenire (8.února 2013): „Nietzsche kritizoval křesťanství, ale také platonismus, metafyziku a buddhismus, poněvadž se domníval, že všechny tyto myšlenkové systémy bez rozdílu odmítají požadavek toho, co je tady a teď. Podle jeho mínění vytvářejí zdání jakéhosi zásvětí, protože pohrdají vezdejším světem a pomlouvají ho. Nietzsche chtěl, aby se světu přitakalo a to s vděčností za vše, co prezentuje. Dodneška tak tento autor podává vynikající námitku proti těm, kdo navrhují ráj vyhýbající se úžasu a unikající před odpovědností za tuto zem. Můžeme tak znovu objevit pravý smysl křesťanského ráje, který nespočívá „jinde“, nýbrž je „mezi námi“, jak říká Ježíš, který doporučuje žasnout nad polními květy a při setkáních s maličkými.“

Fabrice Hadjadj, katolík židovské národnosti s arabským jménem, jak se rád představuje, přijímá v souvislosti s tématem věčné blaženosti všechny existující námitky a přesvědčivě je demaskuje. Neméně udivující je však také jeho pohled na peklo, které – pro někoho možná překvapivě - označuje za „místo božské tolerance“, protože Bůh – vysvětluje autor – „se sklání před tím, kdo svobodně a dobrovolně odmítá Jeho milost, a toto disidentství toleruje navěky. Bůh totiž lidskou duši může uchvátit, ale nedopouští se na ní únosu.“

Francouzský spisovatel se dále pouští do vysvětlení toho, proč je vlastně zapotřebí mluvit o tzv. posledních věcech. „Pokud se o nich nemluví, říká, pak se nemluví o nás samotných. Aristoteles považoval účelovou příčinu (telos) za příčinu všech příčin. Účel totiž vyjevuje poslední důvod bytí, říká Hadjadj a uvádí příklad: Pokud najdeme nějaký klíč, nemá smysl sám o sobě. Teprve zámek v příslušných dveřích, které odemkne, nám umožní poznat jeho účel a smysl, jeho povahu. Můžeme tedy tvrdit, že rozjímání o posledních věcech osvětluje přirozenost člověka. Abychom se například mohli pravdivě přiblížit lidskému tělu, je třeba poznat jeho poslední cíl, totiž rozjímat o těle oslaveném.“

42 letý francouzský spisovatel, který je otcem pěti dětí a působí jako učitel filosofie na gymnáziu v Toulon, odpovídá také na choulostivou otázku, proč se o ráji a posledních věcech v církvi převážně spíše mlčí. „Podle mého názoru, domnívá se Hadjadj, je to ze dvou důvodů. Předně proto, že chceme vydávat církev za spojenkyni pokroku. Tím ovšem riskujeme její zredukování na sociální super-asistentku, expertní psycholožku nebo velkou moralistku. Za druhé proto, že homiletika na téma posledního údělu člověka je obtížena zastaralými představami, které neodpovídají moderní sensibilitě, a nedokázala se ještě obrodit po konfrontaci s Nietzscheovou kritikou, která je mnohem silnější než ta marxistická“.

Poslední analýza Fabrice Hadjadjiho je bezesporu pronikavou a osvobozující sondou do jádra křesťanské víry a nepochybně vnáší do katolické reflexe nový vzduch, starý známý a zároveň velice svěží závan poctivého hledání pravd víry. Bylo by krásné, kdyby se našel někdo, kdo tohoto autora zpřístupní českým čtenářům.

Milan Glaser