Co odhaluje abdikace Benedikta XVI.?

17.2.2013 

Bleskový a poněkud předčasný začátek postní doby otřásl všemi, byť ne každým stejně. Rozhodnutí Benedikta XVI. však nepochybně zapadá do tohoto liturgického období Roku víry, protože jednak je osobním lidským úkonem víry a jednak projevem božské vůle Krista, Nejvyššího Pastýře, který se tak obrací k věřícím. K duchovní obnově snad Papež ani nemohl vybídnout mocnějším a přitom mírumilovnějším způsobem. Každý tak byl postaven před zásadní otázky víry, svého vztahu k církvi a k Bohu, dokonce i mnozí z těch, kteří se za věřící nepokládají, byli krokem Benedikta XVI. osloveni a pohnuti.

Nepřekvapuje, že hromadná zpravodajská média podávají tuto událost v politických kategoriích, protože jiné neznají. Určitou duchovní neútěchu však nemůže nepůsobit fakt, že toto politické vidění církevního dění se nezřídka odráží také v hodnoceních těch, kteří církev reprezentují. A tak je svoboda a odvaha papeže se stěží tajenou radostí opěvována mnoha pokrytci, jak kdosi poznamenal. Tento postřeh je trefný, byť nepochází z kruhů věřících. Vybízí však paradoxně k zamyšlení zvláště věřící.

Papežův krok tak opět boří zažitá schémata těch, co rádi nálepkují duše politickými kategoriemi. Překonává tak v novátorství petrovské služby i svého předchůdce, byť i jeho volba - zůstat až do přirozeného skonu – byla zcela legitimní a měla dokonce svůj apoštolský rozlet. Avšak, ti co se dnes potměšile radují z odchodu Benedikta XVI., by se patrně neradovali z odstoupení bl. Jana Pavla II. Proč? Souvisí to s vírou.

Křesťana necharakterizuje pouhý souhlas s určitými věroučnými pravdami znějícími více či méně abstraktně, ale především niterný postoj existenciální závislosti na Bohu. Tento postoj ve své plnosti vychází na povrch právě ve vztahu k pozemskému zástupci Krista, ve vztahu, který je nejen formální či úřední, ale zahrnuje také výskyt konkrétních lidských emocí. A jedině tak je víra v Krista úplná, vyvěrají-li emoce ke konkrétnímu Kristovu náměstku z tajemství víry, a nikoli ze splněných či nesplněných lidských představ o tom, jak by si papež a církev měla nebo neměla počínat.

Vzdání se Petrovské služby bylo od začátku pontifikátu bráno Benediktem XVI. v potaz, což nejvýmluvněji ukázal před třemi roky, kdy při návštěvě zemětřesením postižené Aquily, přišel darovat své vlastní papežské pallium na hrob Celestina V. (28. dubna 2009), papeže, který roku 1294 po pěti měsících pontifikátu odstoupil a je tam pochován. Jeho jméno bylo v toto pondělí zmiňováno, ale málo se v souvislosti se svatým Celestinem V. mluvilo o tom, jak zemřel. Byl totiž svým nástupcem Bonifácem VIII. uvězněn na hradě Fumone, nedaleko Frosinone, asi 100km na jih od Říma, kde byl uvržen do kobky, která měřila 80cm x 2,5 metru a neměla střechu, což při nadmořské výšce 800 metrů dokresluje představu o tom, jaké životní podmínky tam panovaly. Ve věku 86 let zde tento odstoupivší papež žil neuvěřitelných 10 měsíců pod nejpřísnějším dozorem, bez vycházek a za občasného přídělu jídla. Zámek Fumone i kobku je možné navštívit, což učinili během svých pontifikátů papežové Pavel VI., který těsně po skončení Druhého vatikánského koncilu nechal ve zdejší kobce zřídit miniaturní oltář, i bl. Jan Pavel II. Dnešní časy jsou ovšem jiné, jak všichni vědí.

Třebaže tedy – po této historické odbočce - byla možnost odstoupení z Petrovské služby Benediktem XVI. brána v potaz, překvapila všechny, tedy i ty, kteří mezi jeho příznivce nepatřili ani před, ani po jeho zvolení na Petrův stolec. Všechno tedy svědčí o závažnosti tohoto kroku, které si jeho Aktér je plně vědom.

Výzva k obrácení, kterou Benedikt XVI. přednesl v homilii při své poslední veřejné bohoslužbě na Popeleční středu v bazilice svatého Petra, tak nabývá zvláštního významu. V rozhovoru pro dnešní vydání italského listu Il Giornale to vyjádřil biskup Negri slovy: „Církev, biskupové i křesťanský lid zároveň, se musí vrátit k následování téhož, totiž papežského a církevního magisteria“. Biskup italské diecéze Ferrara a Comacchio se posunul dokonce k tvrzení, že „kontext, ve kterém uzrálo rozhodnutí o abdikaci, je zřetelně poznamenán vysokým stupněm problematičnosti, ve kterém lze vnímat určitou samotu papeže spolu s neodpovídající mírou spolupráce jeho okolí. Proto mám za to, že se otevírá problém nejenom pro jeho nástupce, ale pro všechny,“ řekl mons. Luigi Negri.

Ať už je tento pohled podložený či nikoli, faktem zůstává, že Benedikt XVI. dal svým epochálním rozhodnutím každému věřícímu nahlédnout do nitra církve, vlastní víry v církev a v Toho, kterému církev náleží, a to v kontextu starosti o spásu duší, která je svrchovaným smyslem její existence.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.