Rádio Vaticana

Působí Internet hloupnutí?

11.3.2013

Barack Obama před dvěma týdny navrhnul příslušnému úřadu (Federal Communications Commission) souhrn opatření, kterými by stát garantoval tzv. právo na připojení k Internetu. Washingtonský kongres má nyní rozhodnout, zda se wi-fi připojení stane konstitučním principem americké legislativy. Podobné návrhy se objevují i v zemích EU. Je otázkou, zda by přístup k Internetu měl být právem, které zaručuje zákon. Nejdříve by však bylo třeba položit si jiné otázky: Internet nás osvobozuje? A dále: Vede Internet jen k rozšiřování poznání?

Blízkovýchodní revoluce i politické změny, včetně té, která nastala v Itálii po posledních volbách, dokazují obrovskou moc Internetu. V Itálii se totiž poprvé dějinách vynořil fenomén italského komika, Beppe Grilla, který prostřednictvím internetového blogu založil hnutí, jež dosáhlo ve volbách obrovského úspěchu a stalo se první stranou italského parlamentu.

Podíváme-li se však na celou záležitost podrobněji, například očima jednoho z nejrenomovanějších teoretiků internetové komunikace, Davida Weinbergera, profesora Harvard Law School, střetneme i s takovýmito postřehy: „Internet je směsice hlasů, tlachů a nekontrolovatelných lží. Tříští naši pozornost a znamená konec přemýšlení, které potřebuje čas. Naše děti už nečtou, tedy zejména tisk. I ten nejhloupější nápad má k dispozici megafon, který není menší než ten, který mají k dispozici vzdělanci a odborníci.“ A harvardský profesor dodává: „Google oslabuje naši paměť. Google z nás činí hlupáky… Internet zviditelňuje ignoranty, vyvyšuje plagiáty; je koncem kultury a začátkem jakéhosi středověku chronických onanistů, kteří se skelným zrakem posuzují pravdivost podle počtu „liků“ (obrázků vztyčeného palce označujícího v sociální síti Facebook souhlas s určitým konkrétním obsahem na internetu); důvtipnost podle počtu návštěv a poznání podle toho, co nejvíce stimuluje k víře.“

Citované věty jsou bezpochyby silné. Podávají myšlenky, které nás nutí zaujmout postoj, ale především k reflexi. Senátor státu New York, Daniel Patrick Moynihan, řekl, že „všichni mají právo na vlastní názor, ale nikoli na vlastní fakta“, dokonale interpretoval situaci, ve které se nyní nacházíme.

Na Internetu nacházíme všechno a opak všeho. To co čteme, však nejsou fakta, ale interpretace, názory, hlediska. A často si to neuvědomujeme. Přiléhavé přirovnání uvádí již zmíněný David Weinberger, který mluví o čtenáři, jenž vstoupí do knihovny s nespočetným množstvím knih. Jak se zorientuje? Anebo přesněji, jak se orientoval? Kdysi to bylo jednoduché, knihovník působil jako filtr. Dovedl poradit a ukázat mezi tisíci knih téhož tématu tu pravou, nejvíce aktuální a úplnou.

Dnes nás Internet staví do nezměrné knihovny, kde se vyskytuje nejenom nekonečný počet textů, ale uvnitř každého z nich ještě další tzv. hypertextové odkazy, takže nám hrozí, že se uvnitř stále se množících informací ztratíme. A není žádný odborník, kterého by bylo možno se zeptat. Kolikrát se nám jenom stalo, že jsme o nějaké zajímavé či podivné zprávě řekli: „Četl jsem to na Internetu“? Tyto postřehy vedly také k napsání knihy, kterou Nicholas Carr nazval: Působí Internet hloupnutí? Autor se v ní vyrovnává s otázkou dopadu Internetu na člověka.

Na druhé straně však existuje také postoj např. Al Gora, který má za to, že „Internet je patrně největší naděje na vytvoření prostoru svobodné a otevřené komunikace, v jejímž rámci bude moci demokratický dialog opět prosperovat. Ideje, které jednotlivci dávají na Internetu k dispozici, se šíří většinou v závislosti na tom, co je nejschopnější. Web je nejvíce interaktivní prostředek komunikace v dějinách, který více než jakýkoli jiný slibuje propojení jednotlivců v rámci univerzálního poznání.“ Na podporu tohoto postoje nemůžeme nepomyslet například na akceleraci šíření vědeckých poznatků a objevů v celém světě, což je nepochybně zdrojem poznání a zdokonalení pro celé lidstvo.

„Tento nový způsob poznání – shrnuje opět Weinberger – nám jen pozvolna začíná být jasný. A třebaže ještě nemůžeme určit jeho definitivní formu, některé aspekty se už začínají rýsovat. Poznání, které podává internet, je méně jisté, ale lidštější. Méně definované, ale transparentnější. Méně důvěryhodné, ale obsažnější. Méně logické, ale mnohem bohatší.“

Co můžeme udělat my, abychom tento vesmír informací mohli s prospěchem užívat? „Být zvědaví“, jak řekl Mario Calabresi, ředitel italského deníku La Stampa na jedné konferenci o mediální komunikaci. A nespokojit se s první odpovědí. Hledat. Zkoumat. A chtít porozumět. Pak bude Internet nekonečnou příležitostí. I k osobnímu růstu.

Převzatý článek z internetového deníku Il Sussidiario 3. března 2013

Milan Glaser