Nepodléhejme pesimismu, ale buďme si jisti vanutím Ducha

15.3.2013 

Promluva papeže Františka ke kardinálskému sboru

Bratři kardinálové,

toto období konkláve bylo velice významné nejenom pro kardinálské kolegium, nýbrž také pro všechny věřící. V těchto dnech jsme téměř svými smysly zakoušeli lásku a soudržnost univerzální církve a také pozornost mnoha lidí, kteří – ač naši víru nesdílejí – s úctou a obdivem pohlížejí na církev a Svatý stolec. Z každého cípu země stoupala vroucí a sborová modlitba křesťanského lidu za nového papeže. Mé první setkání se zástupem, tísnícím se na náměstí sv. Petra, bylo rovněž plné emocí. Mám ještě v mysli tento působivý výjev modlícího se a radujícího se lidu, a rád bych proto vyslovil své upřímné uznání biskupům, kněžím, zasvěceným osobám, mladým i starým, rodinám za vaši tak dojemnou a vroucí duchovní blízkost.

Cítím, že je potřebné, abych vyjádřil svou silnou a hlubokou vděčnost vám všem, ctění a drazí bratři kardinálové, za svědomitou spolupráci při vedení církve v období sedisvakance. Ke každému z vás se obracím se srdečným pozdravem – počínaje děkanem kardinálského sboru, panem kardinálem Angelem Sodanem. Děkuji mu za výraz oddanosti a srdečná přání, která mi předal vaším jménem. Spolu s ním děkuji také panu kardinálovi Tarcisiovi Bertonemu, komořímu Svaté církve římské, za jeho pečlivou práci v této delikátní přechodné fázi, a rovněž drahému kard. Giovannimu Battistovi Re, který nám předsedal v konkláve : mnohé díky! Se zvláštní láskou myslím na vážené Otce kardinály, kteří z důvodu věku nebo nemoci církvi zajistili svou účast a lásku tím, že nabídli své utrpení a modlitbu. Chtěl bych vám říci, že předevčírem zasáhl kard. Mejiu (Jorge Maria Mejia, pozn. red.) srdeční infarkt; je hospitalizován v nemocnici Pia XI. Jeho zdravotní stav je stabilizovaný a Otec kardinál nám poslal své pozdravy.

Nemůže chybět mé poděkování všem těm, kteří se různými úlohami činně podíleli na přípravě a průběhu konkláve, zajišťovali bezpečnost a klid kardinálů v tomto natolik důležitém období církevního života.

S myšlenkou překypující láskou a hlubokou vděčností se obracím ke svému váženému předchůdci Benediktu XVI., který v letech svého pontifikátu církev obohatil a posílil svým magisteriem, svou dobrotou, svým vedením, svou vírou, pokorou a mírností, které pro všechny zůstanou trvalým duchovním bohatsvím. Petrovský úřad, který prožíval s naprostou oddaností, v něm měl moudrého a pokorného představitele, s pohledem stále upřeným na Krista – Krista vzkříšeného, přítomného a žijícího v eucharistii. Naše vroucí modlitba, neutuchající vzpomínky, láskyplné a nepomíjející uznání jej budou stále doprovázet. Cítíme, že Benedikt XVI. v hloubi našich srdcí zažehl plamen. Nepřestane hořet, neboť je živený jeho modlitbou, která bude nadále podporovat také církev v její duchovní a misijní pouti.

Drazí bratři kardinálové, naše dnešní setkání je jakýmsi prodloužením intenzívního společenství církve, které jsme v tomto období zakoušeli. Podněcováni hlubokým smyslem zodpovědnosti a podporováni velkou láskou ke Kristu a církvi jsme se společně modlili a bratrsky sdíleli své pocity, zážitky a úvahy. V této velmi srdečné atmosféře tak rostlo naše vzájemné poznání a otevřenost jednoho vůči druhému. A to je dobré, protože jsme bratři. Kdosi mi řekl, že kardinálové jsou kněží Svatého otce, avšak my jsme ono společenství, ono přátelství a ona blízkost, které nám všem jenom prospívají. Díky tomuto poznání a vzájemné otevřenosti jsme se snáze poddali působení svatého Ducha. On, Duch Utěšitel, je nejvyšším představitelem každé iniciativy a projevu víry. Přivádí mne to k této kuriózní myšlence. Utěšitel působí rozdílnost mezi církvemi, a tak se zdá, že je apoštolem Babylónu. Na druhé straně však je Tím, kdo z těchto rozdílností činí jednotu – nikoliv ve stejnosti, nýbrž v harmonii. Vzpomínám si, že jeden z církevních Otců ho definuje takto: “Ipse harmonia est”. Tento Utěšitel, který každému z nás dává různá charismata, nás spojuje v církevním společenství, jež uctívá Boha Otce, Syna a Jeho – Ducha sv.

Právě na základě tohoto ryzího citu kolegiality, který pojí kardinálský sbor, vyjadřuji svou vůli sloužit evangeliu s obnovenou láskou a tím církvi napomáhat, aby se stále více v Kristu a s Kristem stávala plodící vinnou révou Páně. Slavení Roku víry nás podněcuje k tomu, abychom se všichni společně – pastýři a věříci – snažili s věrností naplňovat poslání, které máme odjakživa – tedy přinášet Ježíše Krista člověku a přivádět člověka k setkání s Ježíšem Kristem, Cestou, Pravdou a Životem, reálně přítomným v církvi a současně v každém člověku. Takovéto setkání přivádí člověka k tomu, že se v tajemství milosti stává novým člověkem, a vyvolává v duši onu křesťanskou radost, která tvoří onen stonásobek darovaný Kristem tomu, kdo jej přijímá do svého bytí.

Jak nám mnohokrát svým učením – a naposledy také svým odvážným a pokorným gestem – připomněl papež Benedikt XVI., Kristus skrze svého Ducha vede svou církev. Duch sv. je svou oživující a sjednocující silou duší církve – z mnohých činí jediné tělo, mystické Tělo Kristovo. Nepoddávejme se nikdy pesimismu, oné hořkosti, kterou nám denně předkládá ďábel. Nepodléhejme pesimismu a sklíčenosti – mějme pevnou jistotu, že Duch sv. svým mocným vanutím dává církvi odvahu vytrvat a také hledat nové způsoby, jak hlásat evangelium, abychom jej přinesli až na konec země (srov. Sk 1,8). Křesťanská pravda je přitažlivá a přesvědčivá, neboť odpovídá na hluboké potřeby lidského bytí svým přesvědčivým hlásáním Krista, jediného Spasitele celého člověka a všech lidí. Tato zvěst zůstává platná také dnes, jako byla na počátku křesťanství, když nastalo první velké misijní rozšíření evangelia.

Tak jen, drazí bratři, do toho! Polovina z nás je vprostřed stáří – a stáří je, jak rád říkám, sídlem životní moudrosti. Staří lidé v sobě mají moudrost své životní pouti, jako staří Simeon a Anna v chrámu. A právě díky této své moudrosti rozpoznali Ježíše. Darujme tuto moudrost mladým – tak, jako dobré víno, které je léty ještě lepší, dávejme mladým lidem moudrost života. Přichází mi na mysl slova jednoho německého básníka o stáří: “Es ist ruhig das Alter und fromm” – Stáří je klidné a zbožné ( Friedrich Hölderlin; Meiner verehrungswürdigen Grossmutter zum 72. Geburtstag; pozn. red. ). Stáří je časem klidu a modlitby. A také časem předávání této životní moudrosti mladým. Vrátíte se nyní na svá působiště, abyste pokračovali ve svém úřadu, obohaceni zážitky těchto dní, tak bohatých vírou a církevním společenstvím. Tato jedinečná a s ničím neporovnatelná zkušenost nám umožnila, abychom v hloubce zachytili veškerou krásu církve, která je odrazem záře Vzkříšeného Krista. Jednoho dne pohlédneme do oné překrásné tváře Vzkříšeného.

Mocné přímluvě Panny Marie, naší Matky a Matky církve, svěřuji svůj i váš úřad. Kéž se pod jejím mateřským pohledem každý z nás může ubírat v radosti a poslušnosti za hlasem jejího božského Syna, posilovat jednotu, vytrvat jednomyslně v modlitbě a dosvědčovat ryzí víru ve stálou Pánovu přítomnost. S těmito pocity – jsou opravdové,co? – s těmito pocity ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám, vašim spolupracovníkům a lidem svěřeným do vaší pastorační péče.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.