Nový Jeruzalém

3.5.2013 

Homilie k 6. neděli velikonoční, cyklus C

„Neviem byť sám,“ přiznávala před pětadvaceti léty mladičká kapela Elan líbivým šlágrem. Něco podobného by však mohlo zaznít před půl stoletím či tisíciletím ale stejně tak od stvoření člověka. Už Bible proto konstatuje „Není dobré, aby byl člověk sám.“ (Gen 2,18). Svatý Basil, ve čtvrtém století se po zkušenostech jako eremita (poustevník) rozhodl pro mnišství společného života, vždyť „člověk je zoon politikon a nikoliv zoon monastikon“ – jak sám říká. Je v tom lehká ironie, špička proti přílišnému individualismu poustevníků, které znal. Ten se v klášteře dá obrousit vzájemným napomínáním a požadavky společného života vůbec.

Bylo by vůbec zajímavé projít si Písmo pod zorným úhlem společenství (communio). Ve Starém zákoně je tento korporativní prvek dán už pojmem Boží lid. Právě na něj pak naváže pojem Církev. Už sám fakt, že se Ježíš obklopí apoštoly a učedníky, stejně tak výmluvné jako pojem communio sanctorum, který vyjadřuje, k čemu je člověk povolán ve věčnosti: k obcování svatých, tedy jak už slovo samo říká k pohybu, ke vzájemnému sdílení radosti, k bytování spolu, k bydlení v oněch mnoha obydlích, které na nás čekají v „Otcově domě“. On sám o to stojí a nám slíbil, že „bude se svými ovečkami bydlet“. Alexej Štepanovič Chomjakov to vyjádřil pregnantně aforisticky/aforismem: „Do nebe se dá jít pouze spolu, naopak do pekla si jde každý sám.“ Nebude (tedy) náhodou, že obraz života věčného je v Apokalypse sv. Jana „nebeský Jeruzalém“ – tedy město.

Kdo navštívil českou Papežskou kolej Nepomucenum v Římě, tomu jistě utkvěly v paměti živé barvy fresky vyplňující celou apsidu kaple. Není těžké rozpoznat postavy, které tu jsou znázorněny. V centru ukřižovaný Kristus, po jeho pravici Panna Maria a sv. Jan a sv. Vojtěch; po jeho levici sv. Jan Nepomucký vedle svatých Cyrila a Metoděje. V pozadí čtyři symboly českých a slovenských duchovních dějin: Svatovítská katedrála, Velehrad, Nitra a košická katedrála. Tyto dvě architektonická seskupení propojuje třetí ensemble budov mediteránního charakteru. Interpretace se tu přímo nabízí: Nový Jeruzalém – tak jak o něm píše sv. Jan v Knize Zjevení (Apokalypsa):

„Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.“ (Zj 21,10-14.22-23).

Nad textem se zamýšlel sv. Augustin: Proč jsou apoštolové a proroci základy tohoto města? Protože jejich autorita podpoří naši slabost. A proč vcházíme skrze Apoštoly do Božího království? Odpovídá: skrze ně je totéž, co skrze Krista, který je tou branou. Všech 12 vchodů (srov. Zj 21,12), je jediná brána. Proto je apoštolů dvanáct. Dvanáct je totalita, ze všech světových stran přicházejících skrze křest ve jménu Otce i Syna. Čtyřikrát tři je dvanáct. (Esp. sul sal. 86,4).

Je zajímavé, jak se toto chápání spásy jako vchod do města odrazilo v onom zvláštním geometrickém uspořádání v době od roku 1348, kdy císař Karel IV. založil Nové Město pražské. Kromě toho, že tento císař byl velkým politikem středověké Evropy, tak zároveň byl i velkým mystikem. Jeho snem bylo vytvořit nové centrum křesťanského světa podle Zjevení sv. Jana, známé jako tzv. Nový Jeruzalém. A tak není divu, že mystika se promítla i do půdorysného uspořádání nově budované Prahy. Stačí se jen podívat na uspořádání hlavních náměstí.

Co to pro nás znamená? Bůh Trojice chce bydlet mezi námi a zasvětit nás tajemství niterného Božího života – tajemství vztahu Otce a Syna. Zjevuje působení „Přímluvce“ – Ducha svatého. „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a zase k vám přijdu“ (Jan 14,23-29). Jak ale propojit téma nedělní liturgie, Ježíšovo částečné odkrytí tajemství niterného Božího života – vztahu Otce a Syna, a zjevení působení "přímluvce" ? Pokusme se nalézt jeho paprsek v rytmu kytarového sóla, do kterého vyústí světská píseň, jejíž text nutno pominout. Dává pocit dlouhodobé beznaděje v slzavých ulicích tohoto světa. A přesto vítězí naděje, že vše "proměněné" v Duchu svatém, začne mít nádech sestupujícího Jeruzaléma, a zazáří Boží vznešeností. Kéž našim očím, vše co přichází před oči, tlumočí srdce, a my jsme schopni vidět i v temnotě jiskřící nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis, který je v srdci každého člověka jen čeká, až naň padnou oči bližního. „Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář“ (Žl 67,2).

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.