Rádio Vaticana

Nelze chápat církev bez jejího mateřství

8.5.2013

Papež František na setkání generálních představených ženských řeholí, aula Pavla VI.

Drahé sestry,

Jsem rád, že se s vámi mohu setkat a rád bych každou z vás pozdravil a poděkoval vám za vaše úsilí o to, aby byl zasvěcený život v církvi vždycky světlem. Drahé sestry, nejprve děkuji drahému bratru kardinálovi João Braz de Aviz za úvodní slova a těší mne také přítomnost sekretáře Kongregace. Vzhledem k poslání, které je vám svěřeno, považuji za obzvláště důležité téma vašeho zasedání: „Služba autority podle evangelia“. Na základě tohoto tématu bych vám chtěl nabídnout tři prosté myšlenky, které ponechávám vaší osobní i komunitní reflexi.

1. Ježíš se při Poslední večeři obrací k apoštolům těmito slovy: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (Jan 15,16), které připomínají všem, nejenom kněžím, že povolání je vždycky Boží iniciativa. Kristus vás povolal, abyste Jej následovaly zasvěceným životem, to znamená nepřetržitě uskutečňovat „exodus“, tedy vycházet ze sebe samých a soustřeďovat svůj život na Krista a Jeho evangelium, na Boží vůli, vysvléci se ze svých plánů, abyste mohli spolu se sv. Pavlem říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Tento „exodus“ ze sebe samých znamená vydat se cestou adorace a služby. Exodus, který nás přivádí na cestu klanění se Pánu a služby Jemu v bratřích a sestrách. Klanět se a sloužit – to jsou dva postoje, které není možné oddělovat, ale vždycky je třeba držet je při sobě. Klanět se Pánu a sloužit druhým, nic si nenechávat pro sebe – v tom spočívá jakési „vysvlečení“ toho, kdo koná autoritu. Žijte a stále poukazujte na ústřední postavení Krista, evangelní identitu zasvěceného života. Pomáhejte svým komunitám žít tento „exodus“, vycházení ze sebe, cestou adorace a služby především prostřednictvím stěžejních bodů vašeho života.

Poslušnost jako naslouchání vůli Boží ve vnitřním hnutí Ducha svatého prověřeném církví a přijetím toho, že poslušnost vede také skrze lidské prostřednictví. Pamatujte, že vztah autorita-poslušnost patří do širšího kontextu tajemství církve a tvoří zvláštní aktualizaci její zprostředkovatelské funkce (srov. Kongregace pro instituty zasvěceného života, Služba autority a poslušnost, č.12).

Chudoba jakožto přemožení každého sobectví logikou evangelia učí důvěře v Boží Prozřetelnost. Chudoba ukazuje celé církvi, že Boží království nebudujeme my, neroste lidskými prostředky, nýbrž v první řadě potencí, milostí Pána, který působí skrze naši slabost. „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“, prohlašuje apoštol národů (2 Kor 12,9). Chudoba učí solidaritě, sdílení a dobročinné lásce a vyjadřuje se také bytostnou střízlivostí a radostí, varuje před materiálními modlami, které zatemňují autentický smysl života. Chudobě učí pokorní, chudí, nemocní a všichni, kdo se nacházejí na existenciálních periferiích života. Teoretická chudoba je na nic. Chudobě učí dotyk chudého Kristova těla v pokorných, chudých, nemocných, dětech.

A potom čistota (zdrženlivost) jako cenné charisma, které rozšiřuje svobodu darovat se Bohu a druhým něhou, milosrdenstvím a blízkostí Krista. Cudnost či zdrženlivost pro Boží království ukazuje, že citovost má svoje místo ve zralé svobodě a stává se znamením budoucího světa, aby vždycky vynikal primát Boha. Prosím vás však, tato zdrženlivost je plodná, cudnost v církvi rodí duchovní děti. Zasvěcená žena je matkou, musí být matkou a nikoli „starou pannou“! Promiňte mi, že tak mluvím, ale v zasvěceném životě je toto mateřství, tato plodnost důležitá! Tato radost duchovní plodnosti ať inspiruje váš život; buďte matkami jako postava Matky Marie a Matky církve. Nelze chápat Marii bez jejího mateřství, nelze chápat církev bez jejího mateřství a vy jste ikonou Marie a církve.

2. Druhý prvek, který bych chtěl zdůraznit v souvislosti s výkonem autority, je služba. Nikdy nesmíme zapomínat, že pravá moc na jakémkoli stupni je službou, jejímž zářivým vrcholem je kříž. Benedikt XVI. s velkou moudrostí mnohokrát církvi ukázal, že, je-li autorita nezřídka pro lidi synonymem vlastnictví, nadvlády, úspěchu, pak pro Boha je autorita vždycky synonymem služby, pokory a lásky. Je tedy osvojením si logiky Ježíše, který se sklání, aby umýval nohy apoštolům (srov. Angelus, 29.1.2012), a říká svým učedníkům: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou mezi národy... Mezi vámi však tomu tak nebude – právě to je mottem vašeho shromáždění (mezi vámi tomu tak nebude) – Ale kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem“ (Mt 20,25-27). Pomysleme na škody, které způsobují Božímu lidu muži a ženy církve, kteří jsou kariéristy, šplhouny, kteří „používají“ tento lid, církev, bratry a sestry – ty, kterým by měli sloužit – jako odrazový můstek svých vlastních zájmů a osobních ambic. Ti však způsobují církvi obrovskou škodu.

Konejte autoritu vždycky doprovázením, porozuměním, pomocí, láskou, objetím každého a každé, zvláště lidí, kteří se cítí osamocení, vyloučení a vyprahlí - existenciálních periferií lidského srdce. Mějme pohled upřený na kříž. Tam sídlí jakákoli autorita v církvi, tam se Ten, který je Pánem, stává služebníkem až k naprostému sebedarování.

3. A nakonec církevní rozměr jako jedna z konstitutivních dimenzí zasvěceného života, dimenze, která musí být v životě nepřetržitě chápána a prohlubována. Vaše povolání je základní charisma pro církev a není možné, aby se řeholník či řeholnice obešli bez „cítění“ s církví; „cítění“ s církví, která nás ve křtu zrodila. Toto „cítění“ s církví nachází svůj výraz ve věrnosti magisteriu, ve společenství s pastýři a Petrovým nástupcem, římským biskupem, viditelným znamením jednoty. Evangelní zvěstování a svědectví nejsou pro křesťana nikdy nějakým izolovaným úkonem. To je důležité: Evangelní zvěstování a svědectví nikdy nejsou izolovaným úkonem jedince či skupiny. Jakýkoli evangelizátor nejedná, jak velmi dobře připomněl Pavel VI., „na základě své vlastní inspirace, nýbrž jen ve spojení s posláním celé církve a jejím jménem“ (Evangelii nuntiandi, 60). A Pavel VI. pokračuje: Je absurdní myslet si, že lze žít s Ježíšem bez církve, následovat Ježíše mimo církev a milovat Ježíše bez lásky k církvi (srov. ibid. 16). Vnímejte svoji odpovědnost pečovat o formaci svých institutů ve zdravém učení církve, v lásce k církvi a v církevním duchu.

Ústřední postavení Krista a Jeho evangelia, autorita jako služba lásky, „cítění“ v církvi a spolu s Matkou církví – to jsou tři ukazatele, které bych vám rád podal a k nimž ještě jednou připojuji svůj dík za vaše nevždy snadné působení. Co by byla církev bez vás? Chybělo by jí mateřství, cit, něha a mateřská intuice!

Drahé sestry, buďte si jisty, že k vám chovám sympatie. Modlím se za vás, ale také vy se modlete za mne. Pozdravujte ode mne svoje komunity, zvláště nemocné a mladé sestry. Všechny povzbuzuji k odhodlání a radostnému následování Kristova evangelia. Buďte radostné, protože následovat Ježíše je krásné; je krásné stát se živoucí ikonou Matky Boží a naší svaté matky církve hierarchické.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV