Nejsme vyjádřením nějaké struktury či organizační nezbytnosti

23.5.2013 

Meditace papeže Františka na setkání s italským episkopátem, baz. Sv. Petra

Drazí bratři v biskupské službě,

Je příznačné a velice mne těší, že se naše první setkání koná právě tady, na místě, které uchovává nejen ostatky sv. Petra, ale především živou paměť svědectví jeho víry, jeho služby pravdě, jeho odevzdanosti až k mučednictví kvůli evangeliu a církvi. Tento večer se oltář konfese stává naším Tiberiadským jezerem, u jehož břehů znovu nasloucháme krásnému dialogu mezi Ježíšem a Petrem, a otázce, která byla položena apoštolovi, ale která musí opět zaznít také v srdci nás biskupů.

„Miluješ mne?“, „Jsi můj přítel?“ (srov. Jan 21,15).
Otázka je určena muži, který se i přes svoje slavnostní prohlášení nechal strhnout strachem a zapřel.
„Miluješ mne?“, „Jsi můj přítel?“
Otázka je kladena mně, každému z nás a nám všem: vyhneme-li se příliš ukvapeně a povrchně odpovědi, přinutí nás pohlédnout do vlastního nitra a jít do sebe.
„Miluješ mne?“, „Jsi můj přítel?“

Ten, který zkoumá srdce (srov. Řím 8,27), žebrá o lásku a ptá se na jedinou opravdu důležitou věc, která je předpokladem a podmínkou pasení Jeho ovcí, Jeho beránků, Jeho církve. Každé ministerium se zakládá na této důvěrnosti s Pánem, žít z Něho, je měřítkem naší církevní služby, která se vyjadřuje ochotou k poslušnosti, ponížení a naprosté odevzdanosti (srov. Flp 2,6-11).

Je to ostatně důsledek lásky k Pánu, odevzdat všechno, úplně všechno, včetně samotného života Jemu. Tím se musí vyznačovat naše pastorační služba, je to lakmusový papírek, který nám říká, do jaké míry jsme přijali obdržený dar a odpověděli na Ježíšovo povolání a nakolik jsme spojeni s lidmi a komunitami, které nám byly svěřeny. Nejsme vyjádřením nějaké struktury nebo organizační nezbytnosti. Také služba naší autority je povoláním k tomu, abychom byli znamením přítomnosti a působení zmrtvýchvstalého Pána a budovali tudíž komunitu v bratrské lásce.
Není to však samozřejmé. I ta největší láska, pokud není soustavně živena, se otupuje a uhasíná. Ne pro nic za nic apoštol Pavel napomíná: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví“ (Sk 20,28).

Nedostatečná bdělost, jak víme, způsobuje vlažnost Pastýře, činí ho nevšímavým, zapomnětlivým ba dokonce nesnášenlivým, svádí jej perspektiva kariéry, lichá touha po penězích a kompromisy s duchem tohoto světa, činí jej lenivým, přetváří jej na funkcionáře, statutárního klerika, který se více stará o sebe, organizaci a struktury než o pravé dobro Božího lidu. Je tedy jako apoštol Petr vystaven nebezpečí zapřít Pána, třebaže se formálně prezentuje a mluví Jeho jménem. Tak se zatemňuje svatost hierarchické Matky církve, která se tím stává méně plodnou.

Kým jsme před Bohem, bratři? Jaké jsou naše zkoušky? Co nám jejich prostřednictvím říká Bůh? O co se opíráme při jejich překonávání?

Stejně jako Petra nás může naléhavá a cílená Ježíšova otázka zarmoutit a více nás uvědomit o slabosti naší svobody, ohrožované tisícerými vnitřními i vnějšími podmíněnostmi, které často vyvolávají rozpaky, frustrace ba dokonce nedůvěřivost.
Tyto pocity a postoje v nás Pán zajisté nechce vzbuzovat, spíše z nich těží nepřítel, ďábel, aby nás izoloval v naříkání a sklíčenosti.
Ježíš, dobrý Pastýř, neponižuje, ani nevydává napospas výčitkám. V Něm mluví něha Otce, který utěšuje a povzbuzuje, umožňuje vymanit se z rozkladu zahanbení a vstoupit do tkaniva důvěry, dodává odvahu, znovu svěřuje odpovědnost a uděluje poslání.

Petr, očištěn ohněm odpuštění, může říci pokorně: „Pane, ty víš všechno - ty víš že tě miluji“ (Jan 21,17) a ve svém první listu nás povzbuzuje k pastýřské službě: „Paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,2-3).

Ano, být Pastýři znamená věřit každý den v milost a moc, která navzdory naší slabosti přichází od Pána, a přijmout až do dna odpovědnost putovat před stádcem, volní od břemen, která brání zdravé apoštolské pohotovosti a bez kolísání vést, aby byl náš hlas rozpoznatelný jak těmi, kteří přijali víru, tak těmi, kteří dosud „nejsou z tohoto ovčince“ (Jan 10,16). Jsme povoláni osvojit si sen Boha, jehož dům nevylučuje ani jednotlivce, ani národy, jak prorocky oznámil Izaiáš (srov. Iz 2,2-5) v prvním dnešním čtení

Být Pastýři vyžaduje také ochotu putovat uprostřed a za stádcem, schopnost naslouchat mlčky příběhu toho, kdo strádá, a podporovat toho, kdo se bojí, že to nedokáže, být pozorní, pozvedat, ujišťovat a vlévat naději. Ze sdílení s maličkými naše víra sílí. Odložme tedy každou formu arogance a skloňme se před těmi, které Pán svěřil naší péči. Mezi nimi mají zvláštní místo naši kněží. Zvláště pro ně ať zůstanou naše srdce, naše ruce a naše dveře otevřené za všech okolností. Oni jsou prvními věřícími, které my biskupové máme, naši kněží. Mějme je rádi. Ze srdce je milujme. Jsou našimi syny i bratry.

Drazí přátelé, vyznání víry, které dnes společně obnovujeme, není formální úkon, nýbrž obnova naší odpovědi na povolání „následuj mě“, kterým se končí Janovo evangelium (21,19), uspořádej vlastní život podle Božího plánu a odevzdej se všecek Pánu Ježíši. Odtud prýští ono rozlišování, které poznává a bere na sebe myšlenky, očekávání a potřeby lidí naší doby.
V tomto duchu ze srdce děkuji každému z vás za vaši službu, za vaši lásku k církvi a k Matce Boží a svěřuji sebe i vás pod ochranný plášť Marie, naší Paní.

Mlčenlivá matko, která střežíš Boží tajemství,
osvoboď nás od nynější modloslužby, ke které se odsuzuje ten, kdo zapomíná.
Očisti oči Pastýřů kapkami paměti
a vrátíme se ke svěžesti počátků církve, která prosí a kaje se.

Matko krásy, která vyrůstá z věrnosti každodenní práci,
probuď nás z apatie lenosti, malichernosti a poraženectví.
Oděj Pastýře oním soucitem, který sjednocuje a integruje,
a objevíme radost z církve sloužící, pokorné a bratrské.

Něžná Matko, která zahrnuješ trpělivostí a milosrdenstvím,
pomoz nám spálit stesky, netrpělivost a rigiditu toho, kdo nezná sounáležitost.
Přimluv se u svého Syna, aby byly přičinlivé naše ruce, naše nohy a naše srdce,
a budeme stavět církev na pravdě v lásce.

Matko, budeme Boží lidem putujícím do království.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.