Rádio Vaticana

Božská Trojice: duše v nebi – nebe v duši

24.5.2013

Homilie ke slavnosti Nejsvětější Trojice

Jaká hudba asi zní v lůně nejsvětější Trojice? Ta otázka se může zdát zvláštní. Nicméně věříme, že nebe je plné andělů a ti hrají a zpívají. Co asi? Možná J.S.Bacha. Spíš si ale myslím že Palestrinovu polyfonii, eventuelně ruský chrámový zpěv. To proto, že tyto druhy hudby asi nejlépe vyzařují krásu jednoty v pluralitě. Té pak je Božská Trojice pramenem a vzorem pro naše každodenní soužití, v rodině, na pracovišti, ve společnosti, mezi církvemi ale i v Církvi samé.

Všechny tři skladby mají ve své odlišnosti spojuje kontrapunkt. Pojem pochází z lat. punctus contra punctum či nota contra notam (= „nota proti notě“) a označuje techniku hudební komposice, jejíž nejjednodušší formou je „protihlas“ k dané melodii. Kontrapunkt doprovází hlavní melodii, tzv. téma, a rozvíjí je jako samostatný hlas. Je to umění vztahu jednotlivých protihlasů k dané řadě tónů, jejichž souzvuk dává smysl jak harmonicky, tak i melodicky.Významnou roli hraje kontrapunkt právě v polyfonní hudbě, v níž jednotlivé hlasy usilují o rovnocennost a nezávislost (v protikladu k homofonii, jež je tvořena hierarchií mezi nadřízenou melodií a podřízeným doprovodem).

Kontrapunkt se tak stává téměř pedagogickým programem: Tak jako v polyfonní hudbě, v níž jednotlivé hlasy usilují o rovnocennost a nezávislost, se potřebuje osamostatnit každý člověk vůči ostatním, aby mohl následně s ostatními vytvořit nikoliv armádu uniformních klonů, ale společenství svobodných osob, které žijí v harmonii zralé lásky, ochotni se svobodně podřídit. Bůh se v Ježíši Kristu stal jedním z nás právě aby nás osvobodil a pozdvihl v naší důstojnosti. Je to viditelné např. už v podobenství o dvou synech, kde staví za vzor nikoli toho, kdo Otci okamžitě přikývl, nýbrž toho, který dokázal říct „ne“, „nepůjdu“, svobodně se pak ale rozhodl a šel (srov. Mt 21,28-32). Ve skutečnosti je celé evangelium výrazem zájmu Božího na našem osvobození od jakékoliv závislosti. Vrcholí při Letnicích: poté, co Ježíš odchází, posílá nám Utěšitele, svatého Ducha, který nás povede do vlastní zodpovědnosti.

Není pochybnosti, že jsme mu za to stáli, zaplatit nejvyšší výkupné, cenu vlastní krve. Vybral si nás, povolal si nás, k závratným věcem: zjevit nám i to poslední tajemství, že On, Syn s Otcem, v Duchu sv. chce žít v nás, udělat si v nás příbytek, a to napořád. Nic důležitějšího už nenastane, neboť vše skutečně důležité se již stalo. Teď je třeba tuto skutečnost žít a to stojí za veškerou námahu s odstraněním všech překážek, které brání Duchu svatému nás přetvořit v ty, kteří v hlubině naší bytosti jsme: synové a dcery Boží v Kristu Božím synu.

Ve Výstupu na horu Karmel čteme: „Bůh podstatně přebývá v každé duši, i kdyby se jednalo o největšího hříšníka na zemi, a pomáhá mu…“. Charles Journet dodává, že Bůh „omývá skvrny a uzdravuje rány duše, odívá jí do své nádhery a přichází k ní…aby s ní rozmlouval a dělil se o vzájemné přátelství.“ Platí zde slova sv. Pavla“Kdo se oddá Pánu, je s Ním jeden duch“ (1 Kor 6, 17).

Vzdálenost a důvěrná blízkost si přitom neodporují, upřesňuje kardinál Journet. „Kdyby Bůh nebyl nekonečně odlišný od duše, nikdy by jí nemohl být tak důvěrně blízký“. V očištěné duši přebývá svatá Trojice a proniká do ní plnost božského života.Copak může duše, která vlastní Boha, ptá se Journet, nevlastnit skrze totéž pouto lásky i vše, co Bohu náleží? Proto sv. Jan od Kříže ve své Modlitbě zamilované duše volá: „Má jsou nebesa a moje je země; moji jsou národové; spravedliví jsou moji, i hříšníci jsou moji; andělé jsou moji i Matka Boží a vůbec vše je mé; i sám Bůh je můj a je pro mne, protože Kristus je můj a je pro mne. Co tedy žádáš, co hledáš, duše má? To vše je tvé a toto všechno je pro tebe. Nepokládej se za malou. Nespokoj se s drobty ze stolu tvého Otce“.

Journet vysvětluje: „Duše ve stavu milosti může vrhnout jakoby síť na oceán světla a lásky, kterým je božská Trojice, a uvěznit ji v sobě, vtáhnout Ji podle intenzity své lásky více či méně hluboko do svého nitra. A přitom ji tento oceán Ohně nespálí na popel a nepřemění v nicotu. Podobá se keři, který před Mojžíšovýma očima planul, aniž by ho ubývalo“.

Bůh je jen jeden v Trojici. Avšak cest je mnoho. Některé vedou přes peklo, cestami prosáklými krví, potem a zoufalstvím. Věřme, že i ti kteří jdou touto cestou nakonec dojdou k cíli. Splní se jejich touha a naděje která už nyní zaznívá v kráse kontrapunktu dvou kytar, které zpívají, co ústa zatím nejsou schopna vyznat: že Ježíš je Pán.

Richard Čemus