Rádio Vaticana

Jdi svou cestou!

21.6.2013

Homilie ke 12. neděli v mezidobí, cyklus C

Najít svou cestu životem je jeden z hlavních úkolů člověka, možná je to jeho vůbec nejhlavnějších úkolů. V křesťanské mluvě tomu říkáme povolání. Většinou spojujeme ovšem tento pojem s kněžským, či řeholním stavem, jako zvláštní duchovní vyvolení. Studium počátku křesťanského mnišství však ukázalo, že první mniši utíkali do pouště jen aby mohli žít maximální křesťanství, po vzoru mučedníků. Krvavé mučednictví však ustalo spolu s koncem pronásledování. Ustalo tím ovšem i ono tvoření se hodnot, které dávaly křesťanskému životu smysl. V dobách pronásledování se vědělo kdo je kdo, a křesťany spojovaly ony hodnoty, pro které stálo za to žít a umírat. Mnišství se v této situaci nabízí jako nekrvavé, neboli bílé mučednictví. Myslí se tím tvrdost askeze, která není nic jiného, než hledání vlastního povolání v nových, ne už tak jasných podmínkách.

Apoštol Pavel (Gal 3,26-29) připomíná Galatským, že se jim křtem dostalo nevídaně vysokého a náročného povolání, když říká: “Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.“ Možná nám ten pojem Boží dítě zní trochu zastarale, dětinsky, nedospěle a nedodává nám moc odvahu jít vlastní cestou, jakoby doporučoval držet se raději stále někoho za ruku. Ve skutečnosti být Božím dítětem znamená tu nejvyšší možnou autonomii, totiž možnost svobodně přistoupit k Bohu a nebýt již svázán zákonem, nemuset vykazovat výkon, tedy být ospravedlněn, protože jediným přikázáním je láska k Bohu a k bližnímu.

Odkud však pochází taková svoboda? Kdo ji pro nás vybojoval? Kdo za ni zaplatil? Prorok Zachariáš kdysi dávno v 7. století před Kr. (Zach 12,10-11) spojuje příslib Hospodinův: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mne“ s předpovědí nářku „nad tím, které probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.“ Ve světle evangelia (Lk 9,18-24) chápeme, že oním prvorozeným synem není nikdo, než sám Boží syn – Ježíš! To on nás vykoupil a vyplatil – On je naše svoboda.

V modlitbě o samotě Ježíš realizuje svůj synovský vztah k Otci.V jednom takovém okamžiku blízkosti, důvěry a odevzdanosti, zasvěcuje Ježíš jeho učedníky do svého vnitřního života, dává se jim poznat. Činí tak pedagogicky postupně, neboť to, co jim chce sdělit se týká i jich a ví, že pro ně nebude lehké to přijmout. Otáže se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ Petr nechal zase jednou hovořit srdce, nevěděl, co říká. Postupně však pochopí, že Ježíš musí jít touto cestou, že to je jeho povolání. A pochopí, že v Ježíšově cestě je předznamenaná i cesta jeho samotného. Ta cesta Kristova povolání zní „že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“

I Ježíš má tedy své povolání, svou cestu, kterou musí jít. Je to cesta sebezáporu a kříže, a zve nás mu nás následovat Jej na této cestě. Nic nezakrývá, nevyrábí na nás chytáky, neklame nás jako se klame v předvolební kampani. Říká nám na rovinu: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“. Mohlo by nás to vyděsit a chtít říct Pánovi: „Teď už je nám to s Tebou příliš nebezpečné. Vždyť tady jde o kariéru, o zdraví, Ano o život a to o život věčný. Zeptá se i nás „chceme-li my odejít.“ Co na to odpovíme my, já?

Petr nechal mluvit srdce. I nám možná vibruje, a to žalmem 63: „Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země...Vždyť tvá milost je lepší než život, – mé rty tě budou chválit.... v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě.... Má duše lne k tobě, – tvá pravice mě podpírá. Dozní slova, zbude jen vibrace srdce, která zve: jdi cestou Kristovou – nalezneš cestu svou – Go your own way!

Richard Čemus