Rádio Vaticana

Svoboda, ke které nás osvobodil Kristus

28.6.2013

Homilie ke 13. neděli v mezidobí, cyklus C.

Co je to svoboda? Kdy jsme opravdu svobodní? Je to asi věčná otázka lidstva. Závodník Niky Lauda kdysi prohlásil, že svobodný je ten, kdo má peníze. Je to odpověď, kterou si v naší společnosti dávají ti, co dřou 7 dní v týdnu jak koně, workholici, co neznají neděli, či svátek, ti kdo sedí jak otroci přikovaní k veslům pomyslné regaty zvané „úspěch a zisk“.

Svoboda znamenala pro Židy především netrpět žádnou těžkou chorobou, nebýt v zajetí cizích mocností a mít naději na spásu. V 9. stol. př. Kr. v Severním Izraeli na hoře Karmel prorok Eliáš bojuje za svobodu kultu pravého Boha v době, kdy se šíří pohanství, podporované královnou Jezabel. Prchá do pouště k hoře Horeb, kde dostane příkaz pomazat nového proroka místo sebe. I to je svoboda: ustoupit svému nástupci, poznat, kdy je čas předat štafetu a vyklidit scénu. Hospodin řekl Eliášovi: „Pomaž Elisea, syna Šafatova z Abel Mechola, za proroka místo sebe!“ […] Eliáš hodil na Elisea svůj plášť. Ten nechal spřežení býků, s nímž oral a řekl Eliáši: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ (1 Král 19,16b.19-21)

Co Eliáš u Elisea ještě trpí, Ježíš u svých učedníků již nestrpí. V osobě Kristově se čas naplnil a příchod Božího království se tak zradikalizoval, že jít pro něj pracovat nestrpí odklad. Vyžaduje novou míru svobody na ničem nelpět, co by brzdilo příchod království. „Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.“ Cestou jednoho vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Jít vzhůru do Jeruzaléma je cesta naplnění Kristovy mise, nikoliv však uchopením moci, ale ve slabosti sebezmaření. Ježíš to neskrývá: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš,“ zní nabídka jiného zájemce. Ježíšova odpověď ho však odradí: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ (Lk 9,51-62)

Ježíš je čitelný, zaujímá jasné pozice. Jeho nekompromisní postoj nemá nic fanatického, násilného nebo sveřepého. Ježíš je svobodný a k té svobodě chce dovést i své učedníky. Ti se ovšem zaleknou, jakmile jim dojde, že Ježíšova cesta „vzhůru do Jeruzaléma“ nemíří do ministerských křesel po jeho pravici a levici. Postupně však začínají chápat, že Pán je chce osvobodit od všech konvencí, které umenšují či brzdí tok života, včetně Zákona, který se z nástroje života, ze znamení Boží přízně, převrátil v život svazující chomout, v nástroj smrti.

Šavel, farizej a horlivec Zákona, ze školy Gamalielovy, nyní jako apoštol Pavel urputně hájí novou svobodu: křesťané se nemusí stát židy, přijmout obřízku a s ní předpisy Tóry, aby mohli být křesťany.: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní,“ nabádá Apoštol. Zřejmě vzhledem ke konkrétním případům nabádá: „Bratři a sestry, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‚Miluj svého bližního jako sebe.‘ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem“ (Gal 5,1.13-18).

Podle Řehoře Nysského je svobodný ženich, kterému už nic nebrání spojit se svou nevěstou. Tak i naše duše se chce spojit s Kristem – nebeským ženichem. Řekneme-li k lásce ano, jsme svobodni v životě i ve smrti. „Jeruzalém, pocházející shora, je svobodný, je naše matka.“ (Gal 4,26) U ní smíme „sát do sytosti z prsu, který utěšuje, pít s rozkoší ze zdroje jeho slávy.“ (Iz 66,10-14b) Tkví tedy skutečná svoboda v závazku, který vyrůstá z osobního vztahu.

Žalm 16 je proto plný radosti, vděku a slasti: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.“ Tvorstvu zbývá „naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.“ (Řím 8,18-21).

Foto Petra Cemus
Lekníny v Residenci Tovaryšstva Ježíšova v Praze

Richard Čemus