Rádio Vaticana

Jonáš ve sporťáku

19.7.2013

Homilie k 16. neděli v mezidobí

Je nádherný letní červencový den půl desáté ráno. Ptačí zpěv se mísí s bubláním třílitrového šestiválce elegantního černého sporťáku. Stisknutím spínače se plátěná střecha zdvihne, složí a uloží do prostoru za sedadly. Za volantem sedí Frank, stavitel, majitel malé rodinné firmy ve třetí generaci. Jeho hrubé rozpukané ruce výmluvně kontrastují s jemnou bleděmodrou kůží interiéru. Čeká mě je jeho dárek jako farníka k mému stříbrnému kněžskému jubileu – konečně splněný sen z chlapeckých let projet se ve voze Porsche 911 Carrera.

Už jen cítit voňavý vzduch Černého lesa jak vane do tváře, nechat se celým tělem vmáčknout do sedadla při raketovém zrychlení na táhlých stoupáních do kopců a opojit se kontrapunktem polyfonie legendárního šestiválcového motoru typu boxer – který činí autoradio zcela zbytečným –to vše dohromady by už stačilo, upokojit probudivší se chlapeckou duši i na sedadle spolujezdce. Když však nabereme kurs na Schwarzwaldhochstraße, jedné z nejkrásnějších silničních tahů tohoto světa, mi to najednou nedá: „Franku, mohl bych si zařídit?“ V příštím okamžiku už držím malý kožený volant supersporťáku, sleduji otáčky i zatáčky, abych v serpentinách udržel 320 koní pod kapotou na uzdě.

Co má tahle světská historka co dělat s návštěvou trojice andělů u Abraháma a Sáry v Mamreově doubravě? (Gn 18,1-10a) Zdánlivě nic. Snad kromě toho, že jsem téměř padesát let čekal na to, až se mi uskuteční sen, který jsem vlastně už ani nesnil a odložil jej do složky s nápisem „nesplnitelné“. Sen se však najednou stává realitou, a to právě tehdy, když už nade mnou visí Damoklův meč diagnosy, která každou naději zchladí na bod mrazu: že by mi svěřil někdo tak drahou hračku? A svěřil by se mi do rukou? Frank ano!

Sv. Terezie z Lisieux tvrdila, že Bůh nevkládá do lidského srdce žádnou touhu, kterou nehodlá splnit. Lidé, kteří žijí ve spojení s Bohem, dosvědčují, že se jim v životě splnily i ta nejtajnější přání. Projet se kabrioletem se může zdát na první pohled pošetilé, zbytečné a pro kněze-řeholníka se slibem chudoby nevhodné – a přesto se odvažuji říci, že to byl pro nás oba veskrze duchovní zážitek. Nejen proto, že výlet za volantem zahrnoval řadu zastavení v kostelích a že vyústil v katechesi, která Franka nadchla.

Abychom pochopili duchovní smysl věcí, chce to si sednout u nohou Ježíšových jako Marie a naslouchat mu jako ona. Chce to ale také posilnit se tím, co připravila Marta. Pro mě byl onen den tou Martou právě Frank. (srov. Lk 10,38-42) Nejen proto, že jsme završili náš výlet dobrým obědem v údolí pod kaštany, ale proto, že jeho dárek živí ve mě naději a chuť žít. Věřím, co Jürgen Mette píše ve své knize Vše kromě mikáda. Život navzdory parkinsonu (Alles außer Mikado) (Gerth Medien, Asslar 2013): „Může být, že zmítáni hlubokou životní krizí se nám zdá, že naše nejlepší doba je už za námi. Může to být ovšem i tak, že Bůh se dotkne našeho srdce a dá v něm uzrát tušení, že na nás čeká sice ne ten nejlepší, ale přesto ještě opravdu dobrý čas.“ Je to naděje, která nezklame. Ne však proto, že nás snad mine to nejhorší, ale proto, že Bůh nám dává útěchu, kterou svět dát nemůže. Apoštol Pavel to píše Kolosanům: „…raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev.“ (Kol 1,24-28)

Musí si člověk vyčítat, že je snílek? Odpověď jsem našel ve slovech svého učitele Tomáše Špidlíka, který v knížce Slovo a obraz píše o biblické postavě Jonáše: „…Moře, kam byl Jonáš vhozen, jsou iluse. Pod lesklým povrchem skrývají propast. [...] Kdo z mladých by nespřádal sny o modrých dálavách! Jak krásné a líbivé je dát se jimi unášet daleko od šedé a tvrdé zemité skutečnosti. Kdo nesnil, nebyl mlád. Ale kdo se ve snech utopil, ten ztratil život. Jen Kristus ho vynese ze snů k životu tak, aby neztratil světlo. [...] Překonat krizi mládí znamená pro většinu lidí zapomenout na ideál a vrátit se k tvrdé realitě všednosti […] Máme však i jinou cestu, znamení proroka Jonáše. On na moři potkal rybu, která ho vyprovodila na břeh. Ta ryba je Kristus. On nás vrací skutečnosti, ale zůstává světlem a krásou, protože je Syn Boží a Spasitel.“

Richard Čemus