Rádio Vaticana

Nerušit Pána Boha?

26.7.2013

Homilie k 17. neděli v mezidobí, cyklus C

Sv. Ignác z Loyoly († 31. července 1556) uvádí v Duchovních cvičeních (Exercitia spiritualia) jako jeden z přípravných bodů meditace „prosit o to, co chci“. Je to požadavek tak samozřejmý, že se může zdát až banální. Copak Bůh neví, co já potřebuji? A vůbec, není prosebná modlitba spíš pro začátečníky, zatímco pokročilí nebudou přeci rušit Boha konkrétními přáními, a tak o Něm jen rozjímají tak trochu z povzdálí?

„Otče rektore, my jsme vás nechtěli obtěžovat!“ Léta představeného jsou v mých vzpomínkách spojeni s touto větou – signalizovala: „Pozor, tady se mlží, něco skrývá, od něčeho odvádí pozornost rektora!“ Když studenti tak zvaně „nechtějí obtěžovat“ superiora, je na místě se domnívat, že ho chtějí obejít, mají obavy, že by se svým plánem neuspěli. Může být, že my takto jednáme s Bohem?

Když Marcus Aurelius (121–180 po Kr.), stoický filosof na císařském trůnu ve starém Římě, tábořil kdesi mezi dnešním Maďarskem a Slovenskem, vojáci strádali žízní. Křesťané, kteří už tehdy byli v jeho vojsku, mu nabídli modlit se za déšť. Souhlasil, ale útrpně se pousmál: „Má-li pršet, pršet bude, nemá-li pršet, pršet nebude – ovlivnit to nelze!“ Obtěžovat Boha stoiků, jenž je anonymním osudem, přírodním zákonem či kosmickým pořádkem, je zbytečné, neboť vše dopadne tak, jak to stojí ve hvězdách a přijmout tento osud je jedinou rozumnou cestou životem a znamením moudrosti člověka.

Nezdá se i nám Abrahámovo smlouvání, které se líčí ve starozákonním čtení této neděle, poněkud směšné? „Abrahám řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam [v Sodomě a Gomoře] najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ Abrahám řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“ (Gn 18,20-32) Lze, smí, má se handlovat s Bohem? Že tak činil Abrahám, by se ještě dalo chápat – jakožto ústupek Boží vůči mentalitě kočovníka nějakých dva tisíce let před Kristem! Podíváme-li se však pozorněji na evangelium, tak se tu moc neliší od Starého zákona: „Pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře.“ (Lk 11,1-13) Ježíš nás opakovaně vyzývá, abychom hledali, prosili, a obtěžovali Pána, byli dotěrní, lezli mu přímo na nervy – jako kdyby nějaké měl! Je to samozřejmě obraz, čeho ale?

Lézt na nervy lze jen živému člověku – přírodnímu zákonu, či automatu nikoliv! Bůh, ve kterého věřil Abrahám, otec naší víry, není „Bůh filosofů a učenců“, ale právě „Bůh Abraháma, Izáka a Jakuba“. Základ našeho náboženství není tedy „kniha“ – jako tomu je s Koránem v Islámu –, ale osobní zkušenost živých lidí s živým Bohem. Ta není nikdy přímočará, ale klikatá, neodehrává se ve stoickém klidu, ale ve víru života plného překvapení. Nejede po předem určených kolejích, má otevřený konec a je tudíž riskantní a nebezpečná. Stojí totiž na víře jako „na sloupu a opoře pravdy“ (Pavel Aleksandrovič Florenskij (1882–1937). A víra tu znamená důvěra k živé osobě Boha Otce. (Srov. zpěv před Evangeliem: „Dostali jste ducha synovství, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“) Křesťanství stojí a padá s intensitou osobního vztahu, který se živí darem víry, naděje a lásky.

Abrahámovo smlouvání tedy není jen reminiscencí na zašlé časy, ale projevem jeho důvěrného vztahu s Hospodinem, o kterém ví, že jej může obtěžovat, ba dokonce, že jeho Bůh obtěžován být chce. I v lidských vztazích platí, že od druhého nic nechtít, byť by se to tvářilo jako projev úcty, která velí „neobtěžovat“, je pohřbením kdysi snad živého vztahu. I Pán Bůh by to ve světě mohl zařídit tak, že by šlo vše samo, bez našeho přičinění, bez našeho osobního zájmu. On nás ale stále vyrušuje, něco od nás vyžaduje, nás k něčemu volá, ač my bychom měli raději náš klid. Tak trochu jako spící Jonáš pod kručinkou v letním parnu. A hlavně: nechává nás pocítit, že bez něho nezmůžeme nic, ale dává nám též zakusit, že vírou, nadějí a láskou se toto nic promění ve všecko. A právě to nám chce dát. Přislibuje, že o cokoliv Jej budeme prosit, dostaneme – i zdánlivé pošetilosti jako projížďka po kopcích v kabrioletu. „O vše, co není zakázáno si přát, lze i prosit,“ říká sv. Augustin. Možná, že to, co bychom chtěli, nedostaneme jen proto, že jsme o to nepožádali. „Až dosavad za nic jste neprosili ve jménu mém,“ konstatuje Pán!

Znamená to, že se vlastně vůbec nemodlíme? Koneckonců, když přiznává i apoštol Pavel, že vlastně ani neví, jak se má modlit, co můžeme očekávat my? Církevní Otcové tvrdí, že když nás Bůh hned nevyslyší, je to proto, že touží po naší společnosti, že chce být prostě s námi. Chceme i my být s Ním? Anebo upíráme pozornost na dobro, které chceme, a nedáme pokoj, než ho dostaneme, ale On, pramen všeho dobra, nás už tolik nezajímá? Jsme jako děti, které doráží na všechny příbuzné, když něco chtějí, ale jakmile to dostanou, otec i máma, dědeček i babička je přestanou zajímat: platí už jen ona hračka.

Máme tedy vůbec prosit? A když ano – o co, za co a proč vůbec? Možná věnujeme málo pozornosti faktu, že Bůh nám nabízí skutečnou spolupráci na dotváření světa. A dává nám k tomu svého vlastního Svatého Ducha. Ať jako déšť padá na naše hlavy, na vyprahlou step naší duše, kde rozkvete ráj, když vytrysknou netušené prameny nového života, který není náhoda, ale setkání.

„Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst.
Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost.
Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná.
Když procházím soužením, zachováváš mi život, proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!“
(Žl 138)

Richard Čemus