30.7.2013 

Vatikán. Při zpáteční cestě letadlem z Brazílie do Říma uspořádal papež František svou první tiskovou konferenci. Včera jsme již informovali o té její částí, v níž hodnotil průběh své první zahraniční apoštolské cesty. Dnes přinášíme souhrn ostatních témat, která novináře cestující na palubě letadla spolu se Svatým otcem zajímala.

První otázka španělského novináře se týkala uvažovaných reforem ve vatikánské kurii. Zajímala jej například budoucnost tzv. vatikánské banky (IOR).

Musím říct, že ekonomickými problémy jsem se chtěl zabývat až příští rok. Ale okolnosti, které jsou veřejně známé, mě vedly k tomu, abych se tím začal zabývat hned. Na prvním místě je problém IOR (Institut náboženských děl) – jak začít s reformou a napravit, co je třeba. (…) Zatím nevím, jaká bude jeho budoucnost. Objevují se různé hlasy, někdo říká, že bude lépe, když to bude normální banka, jiní, aby to byl podpůrný fond, jiní říkají, že nejlepší by bylo, jej zavřít. Důležité je, že se hledá řešení. Jaké bude konkrétně, zatím nevím. Musí to ale být řešení, které bude transparentní a poctivé.

Portugalská novinářka se dále Svatého otce ptala, proč stále prosí o modlitbu, když to není u papeže obvyklé.

Vždy jsem prosil, aby se za mne druzí modlili. Když jsem byl kněz, nebylo to tak často, když jsem se stal biskupem, začal jsem o to prosit pravidelně, protože cítím, že bez Pánovy pomoci není možné pro Něho pracovat a sloužit Božímu lidu. Sám cítím svá mnohá omezení, vím, že jsem hříšník. (…) Je to prostě už můj zvyk, který vychází z mého srdce, cítím, že o modlitbu musím prosit. Je to prostě tak.

Brazilskou novinářku zajímalo, proč v její vlasti papež nehovořil na téma potratů, manželství lidí stejného pohlaví a sexuality. Připomněla, že v Brazílii byl schválen zákon, který rozšiřuje právo na potrat a dovoluje manželství homosexuálů. Jsou to otázky, které mladé lidi zajímají.

Církev se k těmto otázkám již dokonale vyjádřila. Nebylo nutné se k těmto tématům vracet. Podobně jsem také nehovořil o finančních podvodech, o lži nebo o dalších věcech, vůči nimž církev zastává jasné učení. Bylo naopak potřeba promluvit o pozitivních věcech, které mladé povzbudí na jejich cestě. Navíc mládež ví dost přesně, jaký je postoj církve k těmto otázkám.

Další brazilský novinář připomenul, že brazilská katolická církev ztratila v posledních letech mnoho věřících, kteří přešli k pentekostálním církvím. Ptal se, zda si Svatý otec myslí, že hnutí charismatické obnovy může pomoci proti tomuto trendu.

Co se týče charismatické obnovy, musím se přiznat k jedné věci. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let jsem je nemohl ani vidět. Říkal jsem o nich, že si pletou slavení liturgie se školou samby. Pak jsem se ale kál a změnil jsem názor, protože jsem je lépe poznal. Charismatické hnutí od té doby také urazilo pěkný kus cesty. Nyní věřím, že toto hnutí koná mnoho dobra ve prospěch církve. V Buenos Aires jsem je jako biskup každoročně zval na mši do katedrály a podporoval jsem jejich činnost. Věřím – a zde trochu rozšířím odpověď – že v této době církev potřebuje všechna hnutí. Hnutí jsou milostí Ducha svatého.

Francouzský novinář se papeže ptal, proč o sobě tak výrazně hovoří jako o římském biskupovi. Zajímalo ho, jaký je smysl tohoto důrazu – zda se týká biskupské kolegiality, nebo ekumenických vztahů, či zda se tím chce vyjádřit postoj, být jen první mezi rovnými (primus inter pares).

Není nad tím třeba příliš spekulovat. Papež je na prvním místě biskupem města Říma, a jako římský biskup je také Petrovým nástupcem a Kristovým náměstkem. Pak existují ještě další tituly, ale jeho první titul je „římský biskup“. Vůbec tím není myšleno nic víc, třeba že je první mezi rovnými, to ne. A jestli to pomáhá ekumenismu? Myslím, že ano.

Zástupce americké stanice CNN chtěl vědět, co papež mínil výrazem, že se cítí jako v kleci, když hovořil k mladým z Argentiny.

Víte, kolikrát jsem se chtěl projít po římských ulicích? V Buenos Aires jsem totiž rád chodil po ulici, velmi rád, byl jsem na to zvyklý. V tomto smyslu se tedy cítím trochu jako v kleci. Ale musím dodat, že vatikánská stráž si zaslouží pochvalu. Nyní mi totiž dovolují dělat něco navíc, co dosud nebylo zvykem. Ale jejich prací je dbát o mou bezpečnost. Chápu tedy, že se nemůžu jen tak vydat do ulic.

Další téma se týkalo ženské otázky v církvi v souvislosti s jeho výrokem, že bez žen církev ztratí plodnost. Myslel tím například jáhenské či kněžské svěcení žen, nebo že by ženy mohli vést významné církevní úřady?

K otázce žen v církvi jsem chtěl říci, že jejich role se nevyčerpává mateřstvím, (…) nejde ani o to, jestli smí ženy ministrovat, číst při bohoslužbě, být prezidentkou Charity, ale jejich role je silnější. Církev bez žen by byla jako společenství apoštolů bez Panny Marie. Ona jako matka pomáhá církvi růst. Maria je v tom důležitější než apoštolové. Církev je ženského rodu, je to nevěsta, je to matka. Myslím, že nám stále schází hluboká teologie ženy v církvi, je třeba osvětlit roli a charizma žen v církvi. (…) V souvislosti se svátostí svěcení pro ženy se církev opakovaně záporně vyjádřila a její postoj definitivně potvrdil Jan Pavel II.

Španělský novinář z listu El País se ptal na vztah s emeritním papežem Benediktem XVI. a jak často se setkávají.

Pokud vím, tak naposledy, když žili dva nebo tři papežové současně, tak spolu nemluvili, ale hádali se, kdo z nich je pravým papežem, a tím způsobili západní schizma. Benedikt XVI. je pro mě pokorný Boží muž, muž modlitby. Když byl zvolen papežem, tak jsem se radoval. A rovněž, když se zřekl svého úřadu, byl to pro mě příkladný skutek. To dokáže jen velká osobnost, jen člověk, který se umí modlit. Dnes bydlí ve Vatikáně a někteří lidé se mne ptají: Jak je to možné, že ve Vatikáně bydlí dva papežové, nepřekáží ti, nedělá kontrarevoluci? Moje odpověď zní, že je to jako mít doma moudrého starce. Takový stařeček je ctěn, milován, je mu nasloucháno. Benedikt je rozvážný člověk, nevměšuje se. Mnohokrát jsem ho při různých příležitostech pozval, on přišel jen na požehnání sochy sv. Michaela ve vatikánských zahradách, to bylo vše. To mluví samo za sebe. Nebo to, co řekl 28. února, když se vzdával úřadu: „Mezi vámi je budoucí papež, kterému slibuji poslušnost.“ To dokáže jen velká osobnost.

Existuje možnost, že by církev, hlásající milosrdenství, změnila svůj disciplinární postoj ke katolíkům, kteří po rozvodu žijí v druhém manželství a jsou vyloučeni z jejího svátostného života? Tak zněla otázka komentátora italského deníku Corriere della Sera.

Toto téma se stále vrací. Boží milosrdenství je však větší než příklad, který udáváte. Myslím, že naše převratná doba je časem milosrdenství. V církvi čelíme mnoha problémům – korupci, nedobrému příkladu některých kněží, či klerikalismu, které zanechaly množství zraněných. Církev je Matka a musí tato zranění s milosrdenstvím léčit. Má být milosrdná vůči každému člověku – ne jenom na něj čekat, nýbrž jej musí sama hledat. Toto je pravé milosrdenství. Zažíváme kairos milosrdenství. První tušení jeho nezbytnosti měl Jan Pavel II., když svatořečil Faustinu Kowalskou a zavedl svátek Božího milosrdenství. Co se týče svatého přijímání pro rozvedené věřící, žijící v druhém svazku, je nutno látku nahlédnout v celku rodinné pastorace. Je to jedna z otázek, jíž se bude zabývat osmičlenná poradní kardinálská skupina. Před dvěma týdny mne vyhledal generální sekretář biskupského synodu, abychom projednali téma příštího zasedání. Bude antropologické, tudíž se rovněž zaměří na pastoraci rodin a manželství. V tomto smyslu usilujeme o prohloubení, protože problém rozvedených katolíků se dotýká tak trochu každého; je jich velký počet. Můj předchůdce kard. Quarracino říkával, že podle jeho názoru je polovina manželství neplatných. Lidé vstupují do manželství bez potřebné zralosti, neuvědomí si celoživotní závazek, nebo jsou k církevnímu sňatku sociálně donuceni. Pak je tu problém soudní deklarace nulity, protože církevní tribunály ten nápor nezvládají. Otázka manželské pastorace je tudíž velice složitá.

Následující dotazy mířily na papeže Františka osobně – cítí se od svého nástupu na Petrův stolec stále jako jezuita? Jaká je bilance dosavadních čtyř měsíců pontifikátu?, ptali se novináři.

Kladete mi teologické otázky! Jezuité skládají slib poslušnosti papeži, ale když se z jezuity stane papež, měl by možná vyjádřit poslušnost jezuitskému generálovi...Nevím, jak to vyřešit. Duchovně se samozřejmě cítím jako jezuita a v srdci mám spiritualitu Duchovních cvičení. Františkán se ze mne nestal. Také jako jezuita myslím, avšak nikoliv jako pokrytec. Jako papež jsem prožil mnoho krásných věcí – setkání s italskými biskupy, se seminaristy a řeholnicemi, se žáky jezuitských škol. Nejsmutnější věc, která mne zasáhla v srdci, byla návštěva Lampedusy. Nejhorší zážitek byl ischias. Bylo to něco tak bolestného, že to nikomu nepřeji. Nejhezčí je však mluvit s lidmi. Překvapilo mne, kolik jsem ve Vatikánu našel dobrých lidí. Chtěl bych tak uvést věci na pravou míru – je tam skutečně hodně velmi dobrých lidí!

Pokorný a mírný „venkovský kněz“, kterému nechyběla odvaha a smysl pro humor. Těmito slovy papež František definoval Jana XXIII., kterého se chystá kanonizovat spolu s Janem Pavlem II., „velkým misionářem církve“.

Původní datum kanonizace bylo 8. prosince tohoto roku. Chudí poutníci z Polska, kteří přijedou autobusem, by však velice riskovali na zledovatělých silnicích. Po konzultaci s kardinálem Dziwiszem tedy přicházejí v úvahu dva termíny – buď letos o slavnosti Ježíše Krista Krále nebo příští rok na neděli Božího milosrdenství. Konzistoř o kauzách svatořečení se bude konat 30. září a do slavnosti Krista Krále by bylo možná málo času na přípravu. Myslím ale, že 8. prosinec to určitě nebude.

Na palubě letadla nechyběl ani ekumenický akcent. Ruský novinář papeže Františka požádal, aby komentoval tisící dvacáté páté výročí pokřesťanštění Rusi, jehož oslavy jsou v plném proudu. Svatý otec ocenil bohatství pravoslavné liturgie, která si uchovala to, co my jsme trochu ztratili, totiž smysl pro adoraci, a dále doporučil četbu Dostojevského. Závěr tiskovky však patřil ožehavější látce – existuje skutečně za branami Vatikánu „gayovská lobby“?

O homosexuální lobby se hodně píše, ale zatím jsem ve Vatikánu nenašel žádnou složku dokazující, že je někdo gay. Myslím, že musíme rozlišovat mezi takovýmto člověkem a tendencí vytvářet lobby. Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem pak já, abych ho mohl soudit? Katechismus katolické církve to pěkně vyjadřuje, když říká, že tito lidé nemají být nespravedlivě diskriminováni. Tedy problém není mít tyto sklony, pokud je tu nějaký problém, tak je to utváření zájmových skupin, ať se již jedná o lobby gayů, lakomců, politiků, zednářů či mnohé jiné. To je pro mne větší problém. A moc děkuji za tuto otázku.

Řekl mimo jiné papež František spolucestujícím novinářům při pondělním letu z Ria de Janeiro do Říma.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.