Boží láska má své jméno a tvář

11.8.2013 

Svatý otec před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium z dnešní neděle hovoří o touze po konečném setkání s Kristem (Lk 12,32–48), o přání, které nás nutí, abychom byli stále připraveni, abychom bděli, protože toto setkání očekáváme celým srdcem, celým svým já. Toto je základní rys života. V srdci nás všech existuje touha a přání, ať vyslovené nebo skryté. Všichni máme přání.

I dnešní Ježíšova slova musíme vidět v konkrétních souvislostech, v jejichž rámci je sděluje. V tomto případě nám evangelista Lukáš ukazuje Ježíše, který kráčí se svými učedníky do Jeruzaléma, směřuje ke svému přechodu (pascha) od smrti ke vzkříšení, a na této cestě je vyučuje a svěřuje jim to, co sám nosí v srdci, nejhlubší postoje své duše. Mezi těmito postoji je odstup od pozemských dober, důvěra v prozřetelnost nebeského Otce a vnitřní bdělost, aktivní horlivé očekávání Božího království. Pro Ježíše to je čekání na návrat do otcovského domu. Pro nás je to očekávání samotného Krista, který přijde, aby nás vzal s sebou tam, kde je sláva bez konce, jak to již učinil se svou matkou, nejsvětější Pannou Marií, kterou vzal s sebou do nebe.

Toto evangelium nám chce říci, že křesťanem je ten, kdo v sobě nese veliké touhy, hluboké přání: totiž setkat se s Pánem společně s bratřími, společníky na cestě. Toto všechno, co nám Ježíš říká, je shrnuto v jeho známém rčení: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34).“ Lidské srdce touží … My všichni máme jedno přání! Ubozí jsou lidé, kteří po ničem netouží! Jde o touhu jít vpřed, k obzoru, a pro nás křesťany je tímto obzorem setkání s Ježíšem, setkání s Ním, který je naším životem, naší radostí, který nás činí šťastnými. Položím vám dvě otázky. První: Vy všichni, máte srdce, které po něčem touží? Zamyslete se nad odpovědí sami ve svém srdci. Máš srdce, které si něco přeje, nebo máš srdce zavřené do sebe, srdce ospalé, srdce uspané e nevnímavé na záležitosti života? Tedy přání, jít vpřed setkat se s Ježíšem. – A druhá otázka: Kde je tvůj poklad, po čem toužíš? Protože Ježíš nám řekl: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ A já se ptám: Kde je tvůj poklad? Co je pro tebe nejdůležitější, nejcennější, co přitahuje tvé srdce jako magnet? Co přitahuje tvé srdce? Mohu odpovědět, že to je Boží láska? Že to je vůle činit druhým dobro? Žít pro Pána a pro své bratry? Mohu to říci? Každý si odpovězme ve svém srdci.

Ale někdo mi může namítnout: Otče, já jsem člověk, který chodí do práce, mám rodinu, pro mě je nejdůležitější věcí, abych uživil rodinu a abych zajistil, co je potřeba v práci. … Jistě, to je pravda, to vše je důležité. Ale co je tou silou, která drží rodinu pohromadě? Je to právě láska. A kdo zasévá lásku do našeho srdce? Bůh. Láska je od Boha. Právě Boží láska je to, co dává smysl každodenním povinnostem a co také pomáhá zvládnout těžké životní zkoušky. Toto je pravým pokladem člověka. Jít vpřed životem, s láskou, kterou Pán zasel do našeho srdce, s láskou Boží. To je pravý poklad.

Ale co je Boží láska? To není nic vágně nezřetelného, to není nějaký všeobecný pocit. Boží láska má své jméno a tvář: Ježíše Krista. Boží láska se ukazuje v Ježíši, protože my nemůžeme milovat vzduch … Nebo snad milujeme vzduch, všechno bez rozlišení? Ne, to není možné. Milujeme lidi, osoby, a osoba, kterou milujeme, je Ježíš, dar nebeského Otce přítomný mezi námi. To je láska, která dává hodnotu a krásu všemu ostatnímu, láska, která posiluje naši rodinu, posiluje nás v práci, ve studiu, v přátelství, v umění, v každé lidské činnosti. A dává smysl i záporným zkušenostem, protože tato láska nám dovoluje překročit tyto zkušenosti, nezůstat uvězněni zlem, umožňuje nám překročit je a stále nás otevírá naději. Hle, Boží láska v Ježíši nás stále otevírá naději, onomu obzoru naděje, onomu konečnému obzoru naší životní pouti. Tak i naše námahy a pády nacházejí svůj smysl. I naše hříchy nacházejí smysl v Boží lásce, protože tato Boží láska v Ježíši Kristu nám stále odpouští, tolik nás miluje, že nám vždy odpouští.

Drazí bratři a sestry. Dnes si v církvi připomínáme sv. Kláru z Assisi, která ve stopách sv. Františka opustila vše, aby se zasvětila Kristu v chudobě. Svatá Klára nám podává překrásné svědectví o dnešním evangeliu. Kéž nám spolu s Pannou Marií pomáhá, abychom podle něho žili také my, každý podle svého povolání.

Přeložil Petr Havlíček SJ

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.