Římský biskup napsal do deníku La Repubblica

12.9.2013 

Včera se na první stránce nejčtenějšího italského deníku La Repubblica objevil článek, kterým papež František odpověděl známému publicistovi a komentátorovi tohoto listu, Eugeniovi Scalfarimu, na osm otázek, které formuloval na stránkách zmíněného deníku, aniž by snad věřil, jak sám napsal, že od papeže obdrží odpověď. Eugenio Scalfari, který je zakladatel a bývalým ředitelem listu La Repubblica, patří v Itálii mezi nejdéle a nejčastěji publikující novináře, sám se označuje za nevěřícího a osvícence, ale encyklika Lumen fidei vzbudila jeho zájem. Proto 7. července a potom znovu 7. srpna, publikoval na stránkách listu La Repubblica, který rozhodně není tribunou sympatizantů církve, obsáhlé komentáře, ve kterých položil několik rétorických otázek papeži Františkovi. Ten však překvapivě zaslal listu svoji písemnou odpověď. Papežův článek v ryze světském deníku je nemalý počin. Vzhledem k jeho rozsahu tedy přinášíme alespoň výňatek, ve kterém papež František zodpovídá poslední tři otázky italského žurnalisty:

Nejprve se mne ptáte, zda Bůh křesťanů odpouští tomu, kdo nevěří a nesnaží se věřit. Předesílám – a je to zásadní věc – že milosrdenství Boha nemá hranice, pokud se k Němu obrací srdce upřímné a zkroušené, a pro toho, kdo nevěří v Boha, spočívá tato otázka v poslušnosti vlastnímu svědomí. Jít proti svědomí je hříchem i pro toho, kdo nevěří. Naslouchat a poslouchat svědomí totiž znamená přijmout rozhodnutí vzhledem k tomu, co se prezentuje jako dobro nebo jako zlo. A na tomto rozhodnutí závisí dobrota a zloba našich skutků.

Za druhé se mne ptáte, zda tvrzení, že neexistuje žádné absolutno a tudíž ani absolutní pravda, nýbrž jenom řada relativních a subjektivních pravd, je omyl či hřích. Předně musím říci, že bych ani s věřícím nemluvil o „absolutní“ pravdě v tom smyslu, že absolutno je nevázané a zbavené jakéhokoli vztahu. Pravda podle křesťanské víry je totiž Boží láska k nám v Ježíši Kristu. Pravda je tedy vztah. Tím spíše platí, že také každý z nás pravdu chápe a vyjadřuje osobně, přičemž vychází ze svých dějin a kultury, ze situace, v níž žije apod. To neznamená, že pravda je proměnná a subjektivní, naopak. Znamená to, že se nám dostává vždycky a jedině na cestě a v životě. Neřekl snad sám Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život“? Jinými slovy, poněvadž pravda v posledku tvoří jediný celek s láskou, vyžaduje její hledání, přijetí a vyjádření pokoru a otevřenost. Je tedy třeba správně si rozumět, abychom vyšli z nesnází (absolutního) protikladu, a tuto otázku hluboce přeformulovat. Myslím, že to je dnes absolutně nezbytné pro nastolení onoho klidného a konstruktivního dialogu, o kterém jsem mluvil v úvodu svého listu.

V poslední otázce se mne ptáte, zda se zánikem člověka na této zemi, zmizí také mysl schopná přemýšlet o Bohu. Velikost člověka zajisté spočívá v tom, že může myslet Boha. A to znamená žít ve vědomém a odpovědném vztahu vůči Němu. Vztah však existuje mezi dvěma skutečnostmi. Myslím si však a je to má zkušenost, kterou v minulosti i nyní mnozí sdílejí, že Bůh není idea, plod lidské mysli, byť ten nejvznešenější. Bůh je skutečnost s velkým „S“. Ježíš ji zjevuje jako Otce nekonečné dobroty a milosrdenství a tento vztah k Němu žije. Bůh je tedy nezávislý na našem myšlení. Ostatně, i kdyby měl život člověka na zemi skončit – a z hlediska křesťanské víry je tento svět tak, jak jej známe, v každém případě určen k zániku – člověk existovat nepřestane a spolu s ním, způsobem, který neznáme, také vesmír, který byl stvořen spolu s ním. Písmo mluví o „novém nebi a nové zemi“ a tvrdí, že na konci, který nás někde a někdy přesahuje, ale po kterém ve víře toužíme a který očekáváme, bude Bůh „všechno ve všem.“

Milan Glaser

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.