17.9.2013
„Boží přítomnost mne nikdy neopustila“ – těmito slovy popsal italský novinář Domenico Quirico naší rozhlasové stanici více než stopadesátidenní zajetí v Sýrii. Spolu s belgickým spisovatelem Pierem Piccininim byl od 9. dubna rukojmím povstaleckých skupin. Dvaašedesátiletý korespondent listu La Stampa se do vlasti vrátil o druhé zářijové neděli. V zajetí dosud zůstávají italský kněz, jezuita O. Paolo Dall´Oglio, dva pravoslavní biskupové syrského Aleppa, dva kněží, stejně jako 24 syrských a zahraničních novinářů.
„To, co mne v Sýrii nejvíce zasáhlo – padl jsem už totiž vícekrát do zajetí v jiných částech světa – je bezmeznost zla, které tam vládne. Na žádném jiném místě jsem totiž nezažil ve stejné míře a v téže děsivé úplnosti naprostý nedostatek milosrdenství, soucitu a úcty k trpícímu člověku. Domnívám se, že podnětem k našemu únosu nebylo nic jiného než lačnost. Nikoliv ideologie, vyhrocené šílenství či fanatismus, nýbrž ona stará, prastará, hanebná lidská chtivost.“
Ve svém dlouhém komentáři pro deník La Stampa píšete: Celý tento zážitek v sobě nesl mnoho božího. Setkávali jste se ve víře také se svým kolegou a spoluvězněm Pierem?
„Díky tomu, že jsem – ke svému štěstí –věřící, byl vedle mne stále někdo, kdo mne neopustil. Ačkoliv mi někdy připadal Bůh vzdálený, nacházel jsem ho v tom nejjednodušším úkonu – v modlitbě. Ta mne doprovázela po celých 152 dní zajetí. Má víra je velmi prostá, dětská. Dozrávala, když jsem jako dítě jezdil za babičkou na venkov,a setkával se s tamními kněžími. Možná neměli velké teologické vzdělání, ale jejich víra byla neotřesitelná, neváhala a neměla strach. Věřit pro mne značí odevzdat se, svěřit se a vydat. Pierova víra je komplikovanější – je to smlouva s Bohem, Abrahámova víra. Shledali jsme se v modlitbě a naději. Zachránili jsem se díky tomu, že jsme byli dva; jinak bychom byli zešíleli.“
Dvě fingované popravy, dva nezdařené útěky, špatné zacházení. Jedli jste zbytky a o cokoliv jste museli poníženě prosit. Navzdory tomu jste v jednom rozhovoru uvedl, že vůči svým věznitelům nechováte zášť. Jak je to možné?
„Po takovémto zážitku je možné jít dvojí cestou – první je cesta hněvu, nenávisti a chuti po pomstě. Možná je jednodušší a bez překážek. Ti lidé mne přece obrali o pět měsíců života. Druhá cesta je odpuštění. Ta už je složitější, spletitá a téměř neschůdná. Vyžaduje svatost – a já nejsem světec. Kdybych se ale vydal cestou nenávisti, byl bych horší člověk než předtím. Zlo by přetrvávalo a ti lidé by mne nadále drželi ve svých spárech a pařátech.“
Domenico Quirico v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas přiznal, že se cítí „zrazen syrskou revolucí“. Jako většina západních korespondentů se domníval, že v zemi probíhá „demokratický proces“ a boj proti diktatuře. Jaký je nyní váš názor na situaci v Sýrii?
„Myslím, že v tomto okamžiku je to ztracená země. Ztracená pro lidstvo a pro člověka – a to, bohužel, na dlouhý čas. Nebude možné o ní vyprávět, ani se do ní rozjet. A to se netýká pouze žurnalistického zpravodajství. Chybí tu jakékoliv svědectví – Sýrie opustila dějiny a vkročila do smyčky čehosi děsivého a hrůzného. Zaplavili ji bandité a fanatici, kteří se pětkrát denně modlí a vzývají Boha. Muezinové je všude svolávají k modlitbě. Je to země, která se vzdálila od Boha a v níž se dějí ty nejrozporuplnější věci. Mí věznitelé se metr od mne modlili a potom mi pohodili jídlo jako psu, anebo mne mlátili jako zvíře.“
Oba propuštění publicisté uvedli, že vyslechli konverzaci, která dokládá použití chemických zbraní povstaleckými skupinami ve dvou čtvrtích Damašku. Podle tohoto rozhovoru se mělo jednat o provokaci povstalecké armády, kterou by podnítila útok západních mocností. Piccinin a Quirico ovšem připouštějí, že nemohou posoudit věrohodnost dané konverzace. Italský korespondent nicméně potvrdil, že plánuje svůj návrat do krizových oblastí:
„Mé pojetí novinařiny je prosté jako má víra – píši o tom, co vidím, jsem přítomný tam, kde člověk trpí. Vyprávět o bolesti je velmi složité a vyžaduje to velkou poctivost – prvním krokem k této poctivosti je být na místě a bolest sdílet. Nelze mluvit o trpícím, pokud netrpíš zároveň s ním. Buď budu pracovat takto, anebo se dám na jiné řemeslo.“
Všichni se vás teď na mnohé vyptávají. Je něco, co byste chtěl říci vy sám?, ptal se Vatikánský rozhlas v závěru rozhovoru s Domenicem Quiricem.
„Nezapomínejme na lidi, kteří jsou nyní v téže situaci, v jaké jsem byl já před pouhými několika dny. Je totiž děsivé, když si člověk připadá sám.“
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.