Papež František kázal o oživování paměti spásy

3.10.2013 

„Když Bůh přichází a přibližuje se, jde vždycky o slavnost“ – zdůraznil papež František v homilii při dnešní ranní mši v kapli Domu sv. Marty, které se účastnila také Rada osmi kardinálů, která se Svatým otcem jedná v těchto dnech ve Vatikánu o reformách úřadů římské kurie. Papež v homilii poukázal na to, že paměť spásy netřeba přetvářet na jakousi vzpomínku, „zvyklost“. „Mše není společenskou událostí, nýbrž Pánovou přítomností mezi námi.“

Dnešní první čtení z knihy Nehemiášovy (Neh 8,1-4a.5-6.7b-12) podává, jak Ezdráš předčítá lidu z knihy Mojžíšova zákona, která byla dosud považována za ztracenou, a lid pláče radostí. Kolem tohoto výjevu soustředil papež František svoji homilii na téma paměti. „Boží lid - poznamenal – si uchoval paměť Zákona, ale byla to vzdálená paměť. Onoho dne se však tato paměť přiblížila, oživila, dotkla se srdce. Plakali radostí, nikoli bolestí, řekl Svatý otec, protože zakoušeli blízkost spásy:

A to je důležité nejenom u velkých historických událostí, ale i v osobních momentech našeho života. Všichni máme paměť spásy, všichni. Kladu si však otázku, zda je nám tato paměť blízká anebo je trochu odtažitá, trochu povšechná, archaická, trochu muzeální. Může sahat daleko. A když nám tato paměť není blízká, nemáme-li zkušenost živé paměti, stává se paměť pouhou vzpomínkou.

Když se paměť vzdaluje, pokračoval papež, „proměňuje se ve vzpomínku, ale oživuje-li se, proměňuje se v radost, která je radostí lidu.“ Právě to je „princip našeho křesťanského života. Když se paměť přiblíží,“ konstatoval, „působí dvě věci: zahřívá srdce a dává nám radost“:

A tato radost je naší silou. Radost blízké paměti. Ochočená paměť, která se vzdaluje a stává se pouhou vzpomínkou, však nezahřívá srdce, nedává nám radost, ani sílu. Toto setkání s pamětí je událostí spásy; je setkáním se spásou. A je krásné být spaseni. Je třeba to slavit.

„Když Bůh přichází a přibližuje se – řekl dále papež František – vždycky jde o slavnost. My křesťané máme někdy strach ze slavnosti, z toho jednoduchého a bratrského slavení, které je darem Pánova přiblížení. Život,“ dodal pak, „nás odvádí od této blízkosti k pouhému zachovávání vzpomínky na spásu, nikoli k živé paměti“. Církev má svoji paměť, „památku Utrpení Páně“. I nám se však stává, že se od této paměti vzdalujeme a proměňujeme ji na pouhou vzpomínku, na zvyklost.“

Každý týden jdeme do kostela anebo někdo zemřel a jdeme na pohřeb… tato paměť nás častokrát nudí, protože nám není blízká. Je to smutné, ale mše se častokrát stává společenskou událostí. Nejsme nablízku paměti církve, která je Pánovou přítomností mezi námi. Představme si tu krásnou scénu v knize Nehemiášově: Ezdráš, který přináší knihu paměti Izraele a lid, který oživuje svoji paměť a pláče. Srdce se rozehřívá, raduje a cítí, že radost z Hospodina je jeho silou. A uspořádá slavnost beze strachu, prostě.

„Prosme Pána, uzavřel Petrův nástupce, o milost mít Jeho paměť stále nablízku, u sebe, mít živou paměť a nikoli tu ochočenou zvykem a spoustou věcí, odsunutou na pouhou vzpomínku.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.