4.10.2013
Svatý otec k sestrám klariskám, baz. sv. Kláry v Assisi
Myslel jsem si, že setkání bude v kapitulní síni jenom se sestrami tak, jak už jsme to udělali dvakrát v Castel Gandolfu. Svěřím se vám ale, že nemám odvahu poslat pryč kardinály…Zůstaneme tu tedy všichni.
Mnohokrát vám děkuji za přijetí a za to, že se modlíte za církev. Když klauzurní sestra zasvětí celý svůj život Pánu, nastává proměna, kterou nikdy bezezbytku nepochopíme. Normálně bychom si pomysleli, že se tato sestra uchyluje do izolace, že zůstává sama s Absolutnem, sama s Bohem; že žije asketicky a kajícně. To však není cesta katolické klauzurní řeholnice, ani cesta křesťanské sestry. Cesta vždy prochází skrze Ježíše Krista! Ježíš Kristu je středem vašeho života, pokání, komunitního života, modlitby a také středem univerzality této modlitby. Tato cesta vede k pravému opaku toho, co by nám vnukala představa o asketické klauzurní sestře. Jde-li sestra cestou Ježíšovy kontemplace, modlitby a kajícnosti s Ježíšem Kristem, stává se navýsost lidská. Klauzurní sestry jsou povolány k této výjimečné lidskosti; lidskosti, jakou má Matka církev. Mají být lidské, chápat všechny životní záležitosti, rozumět lidským problémům, umět odpustit a prosit Pána za lidi. V tom spočívá vaše lidství. A vaše lidství přichází touto cestou, Vtělením Slova, cestou Ježíše Krista. Čím se vyznačuje sestra, která je skutečně lidská? Radostí! Raduje se, když je čas se radovat. Rozesmutní mne, když potkávám neradostné sestry. Možná mají na rtech úsměv, ale je to úsměv letušky. Neusmívají se z radosti, která vychází z nitra, z neustálého bytí s Ježíšem Kristem.
Když jsem dnes při mši svaté mluvil o kříži, před kterým se modlil svatý František, řekl jsem, že Ježíš na tomto kříži má otevřené oči a otevřené rány, z kterých vytéká krev. Toto máte kontemplovat – realitu. Skutečného Ježíše Krista. Máte rozjímat nikoliv o abstraktních představách, které vysoušejí mozek, ale o Kristových ranách! Ježíš si je odnesl s sebou do nebe a stále je má! Toto je cesta lidskosti procházející skrze Ježíše Krista – být neustále s Ním, Bohočlověkem. Je proto velmi krásné, když lidé přicházejí do hovorny kláštera, žádají o modlitbu a mluví o svých problémech. Sestra jim možná neřekne nic mimořádného, ale její slova přímo vycházejí z rozjímání Ježíše Krista. Sestra, stejně jako církev, se totiž na své cestě stává znalkyní lidství. Vaše cesta je zde – a nikoliv v přemrštěné duchovnosti. Přichází mi na mysl zakladatelka konkurenčních klášterů, sv. Terezie. Když za ní přišla nějaká duchovně povznesená sestra, řekla kuchařce: „Prosím tě, dej jí biftek!“. Buďte tedy neustále s Ježíšem, mějte lidskost Ježíše Krista. Slovo totiž přišlo v těle, Bůh se pro nás stal člověkem. To vám dodá lidskou svatost – velkou, krásnou a zralou, svatost matky. Církev si přeje, abyste byly matkami. Matkami, které dávají život. Když se například modlíte za kněze, za seminaristy, máte k nim mateřský vztah. Svou modlitbou jim pomáháte, aby se stávali dobrými pastýři Božího lidu. Ale nezapomínejte přitom na biftek svaté Terezie! Je velmi důležitý. To je tedy první věc, kterou jsem vám chtěl říci – být stále s Ježíšem, v ranách Ježíše Krista, v Pánových ranách. Jsou skutečné – měl je po Zmrtvýchvstání a nese je nadále.
A druhá věc, o které se krátce zmíním, je komunitní život. Odpouštějte si, snášejte se navzájem, protože život ve společenství není jednoduchý. Ďábel využívá čehokoliv, aby nás rozdělil. Řekne: „Já tedy nechci nikoho pomlouvat, ale…“ a nastupuje neshoda. To není správné, protože to nikam nevede, pouze k nejednotnosti. Pečujte o vzájemné přátelství, rodinný život, vzájemnou lásku. Klášter nemá být očistec, ale rodina. Problémy jsou a budou, ale stejně jako v rodině je nutné s láskou hledat řešení. Nelze někoho zničit, aby se něco vyřešilo a aby už raději neexistovala soupeřivost. Pečujte o život společenství, protože když komunita žije jako v rodině, je v jejím středu Duch svatý. Chtěl jsem vám říci tyto dvě věci – za prvé, neustálá kontemplace, stálé bytí s Ježíšem – Bohem a Člověkem. A dále, komunitní život, stále se širokým srdcem. Promíjet, všechno snášet, nevychloubat se, ze srdce se usmívat. Znamením toho všeho je radost. Vyprošuji pro vás tuto radost, která se rodí ze skutečné kontemplace a z pěkného života společenství. Děkuji! Děkuji za vaše přijetí. A prosím, nezapomínejte se za mne modlit, buďte tak laskavé. Ještě před požehnáním se pomodleme k Panně Marii…
Přeložila Jana Gruberová
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.