Rádio Vaticana

Církev je katolická, všeobecná

9.10.2013

Katecheze Svatého otce na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

„Věřím v církev jednu, svatou, katolickou…“ (v českém Krédu „všeobecnou“ – pozn. překl.). Dnes se pozastavíme u tohoto znaku církve, tedy katolicity neboli všeobecnosti. Předně: co znamená termín „katolická“. Je odvozen z řeckého kath’olòn, což doslova znamená „podle všeho“ čili celek. V jakém smyslu je tento celek aplikován na církev? V jakém smyslu říkáme, že církev je katolická? Řekl bych, že třemi zásadními významy?

1. První. Církev je katolická, protože je prostorem, domem, ve kterém je nám hlásána úplně celá víra a ve kterém je spása, kterou nám přinesl Kristus, nabízena všem. Církev nás přivádí k setkání s Božím milosrdenstvím, jež nás přetváří, protože je v ní přítomen Ježíš Kristus, který jí dává pravé vyznání víry, plnost svátostného života, autenticitu služebného kněžství. V církvi každý z nás nachází to, co je nezbytné k víře, ke křesťanskému životu, abychom se mohli stát svatými a putovat na každém místě a v každé době.

Jako příklad můžeme uvést život v rodině. Každému z nás bylo v rodině dáno všechno, co nám umožňuje růst, zrát a žít. Není možné žít izolovaně, nelze putovat izolovaně, izolovat se. Putuje se a roste ve společenství, v rodině. A tak je tomu v církvi. V církvi můžeme naslouchat Božímu Slovu a být si jisti, že je to poselství, které nám daroval Pán; v církvi můžeme potkat Pána ve svátostech, které jsou jakýmisi otevřenými okny, jimiž k nám přichází Boží světlo, potoky, z nichž čerpáme život samotného Boha; v církvi se učíme žít společenství, lásku, která přichází od Boha. Každý z nás se dnes může zeptat: jak žiji v církvi já? Když jdu do kostela, je to jako bych šel na stadión, na fotbalový zápas? Anebo do kina? Nikoli! Je to něco jiného! Jak chodím do kostela já? Jak přijímám dary, které mi církev nabízí, abych rostl a zrál jako křesťan? Účastním se života komunity nebo jdu do kostela a uzavřu se do svých problémů, izoluji se od ostatních? V tomto prvním smyslu je církev katolická, protože je domovem všech, všichni jsou dětmi církve a všichni jsou v ní doma.

2. Druhý význam. Církev je katolická, protože je všeobecná, je rozptýlena v každé části světa a hlásá evangelium každému muži a ženě. Církev není elitní skupina, nevztahuje se jenom na některé. Církev se neuzavírá, je určena všem lidem, celému lidskému rodu. A jediná církev je přítomna také v jejích nejmenších částech. Každý může říci: v mojí farnosti je přítomna katolická církev, protože je také součástí všeobecné církve, má také plnost Kristových darů, víru, svátosti, služebné kněžství; je ve společenství s biskupem, papežem a je otevřena všem bez rozdílů. Církev se nenachází jenom ve stínu naší zvonice, ale zahrnuje rozmanitost lidí a národů, které vyznávají tutéž víru, živí se toutéž eucharistií, a slouží jim stejní pastýři. Cítit se ve společenství se všemi církvemi, se všemi malými či velkými katolickými společenstvími světa! To je krásné. A potom cítit, že všichni máme poslání, malá i velká společenství, všichni máme otevírat brány, vycházet a šířit evangelium. Ptejme se tedy: co činím proto, abych druhým předával radost ze setkání s Pánem, radost, že patřím k církvi? Zvěstovat a dosvědčovat víru není věcí některých, ale týká se také mne, tebe, každého z nás!

3. Třetí a poslední myšlenka: církev je katolická, protože je „domem harmonie“, kde se umí snoubit jednota a různost, aby společně vytvářely bohatství. Pomysleme na obraz symfonie, což je souznění a harmonie, různé nástroje znějí dohromady; každý si uchovává svůj nezaměnitelný odstín a jednotlivé zvuky se sbíhají v něčem společném. Pak někdo řídí, dirigent; v provedené symfonii všichni vytvářejí harmonii, ale přitom odstín žádného nástroje nezaniká, ba dokonce je osobitost každého maximálně doceněna!

Tento krásný obraz nám říká, že církev je jako obrovský orchestr, ve kterém je různost: nejsme všichni stejní a nemáme být všichni stejní. Všichni jsme odlišní, různí, každý má svoje vlastní kvality a to je na církvi krásné: každý přináší to své, co mu dal Bůh, aby obohatil druhé. A mezi tyto složky patří různost, která však nevnáší konflikt, nestaví se do protikladu; je to rozmanitost, která se nechává zakomponovat do harmonie Ducha svatého. On je pravý Mistr, On sám je harmonií. A tady se ptejme: žijeme ve svých společenstvích harmonii anebo se mezi sebou přeme? V mojí farnosti, v mém hnutí, kde jsem v církvi? Vyskytují se klevety? Kde jsou klevety, není harmonie. Nikdy klevety jednoho proti druhému, žádné hádky! Přijímáme druhého, přijímáme, že existuje oprávněná různost, že ten či onen je jiný a že smýšlí tak či onak? I v samotné víře je přece možné tak smýšlet! Anebo usilujeme o uniformizaci všeho? Uniformita však zabíjí život. Život církve je rozmanitý a chceme-li po všech uniformitu, zabíjíme dary Ducha svatého! Prosme Ducha svatého, který je pravým autorem této jednoty v rozmanitosti, této harmonie, aby z nás stále více tvořil „katolíky“, tedy součást církve, která je katolická a všeobecná!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV