Rádio Vaticana

Nebe jako projekce?

8.11.2013

Homilie ke 32. neděli v mezidobí, cyklus C.

„Homo creator Dei est quia Deus non est“. Tuto Feuerbachovu moudrost, totiž, že „Bůh neexistuje, ale je pouhým promítnutím tužeb člověka, který se tak stává jeho stvořitelem“, hlásala vitráž chrámu Matky Boží Kazaňské, v Sankt Petěrburku. Tento pravoslavný chrám, jakási zmenšenina římské Svatopetrské basiliky včetně kolonády, byl sovětským režimem přebudován na museum atheismu. V roce 1992, když jsem jej navštívil, měl ovšem atheismus v Rusku už odzvoněno, což dokazoval fakt, že se v onom „museu“ už zase sloužila božská liturgie. Věřící stáli mezi exponáty, což je zřejmě vůbec nerušilo. Jako by jim někdo vložil do úst vstupní antifonu naší nedělní bohoslužby: „Kéž pronikne k tobě má modlitba, nakloň svůj sluch k mému volání, Hospodine!“ Totéž pak můžeme říct i o vstupní modlitbě, která se tu naplnila: „Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit“.

První čtení z Druhé knihy Makabejských (2 Mak 7,1-2.9-14) popisuje hrůzné události kolem roku 167 př. Kr. spojené s nadvládou syrského krále Antiocha IV. Epifana. Děj jakoby předznamenává nejen protisyrské povstání Makabejských, ke kterému se tehdy schylovalo, ale všechny ty hrůzy, které se dennodenně odehrávají v dnešní Syrii. Týrání, až ke smrti, které podstoupili Makabejští s jejich matkou, nás děsí svou krutostí, ale zároveň překvapí tak zřetelně vyznanou vírou ve zmrtvýchvstání. Neboť co může dát člověku odvahu a sílu jít na popravu, než naděje, vyjádřená v 17. žalmu prosbou, která přechází v jistotu: „Opatruj mě jako zřítelnici oka, – do stínu svých perutí mě ukryj. – Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, – až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.“

Ze druhého čtení (2 Sol 2,16 – 3,5) vysvítá, že i sv. Pavlem založené komunity, jako ta v Soluni, trpěly nejistotou, strachem a zmatkem. Ten vyvolávaly sebejisté a účelové řeči některých členů církevní obce o druhém příchodu Krista. Pavlovi nezbývá, než „těšit“ své duchovní děti. O co přesvědčivěji tak může činit právě on, který nepochybuje v nejmenším o tom, že skutečná naděje není projekcí naší představivosti, ale reálným darem shůry: „Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval, a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.“ Polovina prvního století byla doba skutečně nebezpečná a jistě nesahá Apoštol bezdůvodně po tak silných slovech, jako když prosí Soluňany, aby se modlili za osvobození „od lidí zvrácených a zlých“ a ujišťuje svou obec věřících, že „Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého.“ Boží iniciativa nesmí vést k nečinnosti s odvoláním na brzký Kristův návrat, proto svěřuje Soluňanům úkol šířit za všech okolností víru dál: „Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme.“ Končí pak nádherným přáním, které jde pod kůži i nám dnes: „A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.“

Dostáváme se tak k evangeliu. Ježíšova mise v Jeruzalémě dramaticky vrcholí (Lk 20,27-38). S jeho blížícím se odsouzením se vyhrocují spory s jednotlivými skupinami představitelů židovství. Jak se víra ve zmrtvýchvstání ve Starém Zákoně těžce a jenom v náznacích prosazovala, vidíme na postoji saduceů, kteří víru v posmrtný život jasně formulovanou Makabejskými bratry, doslova zesměšní. Předloží Ježíši jakousi parodii, která má odhalit absurditu víry ve vzkříšení z mrtvých: sedm bratrů mělo po sobě tutéž ženu za manželku. Komu bude patřit na nebi? Saduceům, dnes bychom řekli „konzervativní“ skupině kněží, vzdělanost nestačila na to, aby připustili novější výklady Písma. To se týkalo zejména vzkříšení mrtvých, které si nedokázali představit zřejmě jinak, než jako posmrtné prodloužení v podstatě stejného života. V tom se jejich představa nelišila od řecké mytologie bohů na Olympu, kteří tam vedou manželský život jako lidé na zemi.

Víc než Bohem přislíbené realitě Saduceové uvěřili své vlastní projekci. Ve své sebejistotě nepřipustili, že by jim Ježíš mohl mít co říct. Nepochopili, že ten, se kterým mluví, je branou života a že společenství s Ním je věčný život sám. Zatarasili si k němu přístup svým zatvrzelým postojem: Nešli za Ježíšem jako se chodí za mistrem v touze po poznání, ale šli na něj s chytákem, aby Jej zesměšnili. Přechytračili sami sebe tím, že nechtěli zřejmě vstoupit s Ježíšem do osobního vztahu, který by přerostl v lásku. Právě láska je ale ona síť, která zachycuje s nebe spadlé akrobaty života. Atheisté, ti to „řeší“ tím, že odtrhují zemi od nebe – Boží syn však obé křížem spojuje.

Foto Petr Váňa : sv. Jan Nepomucký, Papežská kolej Nepomucenum, Řím

Richard Čemus