Rádio Vaticana

Po roce zas na Vánoce…

6.12.2013

Homilie k 2. neděli adventní, cyklus A.

Na začátku Adventu jsem dostal dopis od jedné Moravanky žijící v Itálii. Rozepsala se, aby vyjádřila pocity, které v ní probouzejí blížící se Vánoce. Svěřuje se, jak se doma na vánoční svátky vždy těšila, zato v Itálii postrádá ono podmanivé kouzlo kterému se v Česku nikdo neubrání. Je jí líto, že Italové Štědrý večer neslaví, kapra s bramborovým salátem neznají a vánoční cukroví nepečou.

V čem tkví ono kouzlo Vánoc? V Božím vtělení – v narození Ježíše Krista, odpoví křesťan. Mnozí ale dnes rádi poukazují na to, že už staří Římané slavili ve stejnou dobu boha slunce Sol invictus. Slavení přírodních cyklů jako slunovrat či žně, vyzařovalo velkou fascinaci a lákalo k oslavě nezničitelné síly přírody, jíž je člověk součástí. Jde o Vánocích o totéž? Nikoliv!

Ježíš, Boží Syn, není pouhá přírodní síla, která jakoby umírá a se stále znovu se rodí. Svým vtělením se Bůh do toho cyklického kolotoče, který se opakuje jako čtyři roční období, zcela osobním způsobem vstoupil. Dal tím času zcela nový neopakovatelný význam – růstu. Oslavy cyklického běhu času spojené s kultem plodnosti, vedly k odosobňující rozpustilosti. Oproti tomu Vánoce si nedovedeme představit jinak než jako tiché semknutí duší prožívajících tajemství, kterého jsme součástí, jedinečným, neopakovatelným způsobem.

Proč tedy ale slavíme Vánoce každý rok znova? Těžko říct, jestli se tou otázkou někdo zabýval, a k jakému závěru došel. Zdá se to ale srovnatelné se slavením narozenin. Zdánlivě se tu určitý rituál prostě opakuje, ve skutečnosti jsme každý rok starší. Jednou jsem slyšel kohosi pohoršovat se nad tím, že kněz na Dušičky slouží třikrát za sebou mši sv., a že takové opakování je pastoračně nevhodné. Kdosi zkušený mu odpověděl: „ My neopakujeme třikrát stejnou mši, ale smíme jako zvláštní privilegium téhož dne třikrát vstoupit do mystéria.“ Mše sv. není pouhý rituál!

Čas od čas máme zapotřebí uvědomit si, že zdánlivě prosté liturgické úkony ve skutečnosti hýbají celým vesmírem. A hýbá celým vesmírem dokonce každá naše osobní modlitba. Skutečnosti, které se dějí, se nám zdají často důvěrně známé, samozřejmé a téměř nudné, a přitom bychom asi zkolabovali, kdyby nám Bůh najednou zjevil, co se děje za zázraky za hranicemi našeho zraku. O lidech, kteří evangelium berou vážně, říkáme, že jsou radikální. Ježíš hledá lidi, kteří obnovují svůj život od kořene, jak to napovídá samo slovo (radix latinsky kořen). „Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně.“ (Mt 3,1-12) Po takové radikální, hloubkové sanaci může vzklíčit nový život: „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. (Iz 11,1-10).

Začteme-li se do encykliky dvou papežů Lumen fidei, nemůže nás než fascinovat hloubka uvažování a preciznost vyjadřování autorů. Je to zřetelné zejména tam, kde se mluví o poznání a rozvádí se tam myšlenka, že spolehlivé poznání skutečnosti, skutečnosti Boží, je možné pouze v církevním společenství. „Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás – k oslavě Boží.“ (Řím 15,4-9).

Izaiášovo eschatologické vidění světa, kde nebude už nepřátelství a násilí, je poukazem na to, že slavením Vánoc nenaskakujeme na stále stejném kolotoči na koníky a na autíčka, které se vlastně vůbec nehýbají vpřed, nýbrž že spějeme k naplnění našich nejodvážnějších tužeb: „nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.“ (Iz 11,1-10). Věříme, že Ježíš je onen kvas, který byť v malém množství těsto zcela prokvasí. V našich mezilidských vztazích to můžeme občas již předjímat, nejvíc právě o Vánocích plných onoho „kouzla“ jednoty, míru spokoje.

Advent (lat. adventus), jak říká samo slovo, je příchod. Příchod pak je pohyb. Ne však pobíháním labyrintem nákupních center, ale příchodem tam, kde život má svůj cíl: tam, kde vytváříme společenství lásky. Tam se těšíme, tam je nám dobře.

Budeme mít krásné Vánoce, nezávisle na tom, budou-li pod sněhem, či na blátě. Jejich krása závisí jen na tom, jak hluboko necháme vejít Syna Božího k nám, v jakých hlubinách naší duše očekáváme jeho advent. Jak opravdově se Naň těšíme, poznáme podle dárků, jaké jsme ochotni kolem sebe rozdávat. Nemusí být zabalené v dárkovém papíru a ani nemusí mít mašli.

Richard Čemus