Rádio Vaticana

K Úmluvě o právech dítěte

16.1.2014

Vatikánská delegace dnes v Ženevě diskutuje o raportu věnovaném aplikaci Úmluvy o právech dítěte, kterou Svatý stolec ratifikoval v roce 1990. Jako jeden z prvních ze 193 signatářů se tehdy zavázal přijmout opatření na ochranu nezletilých a nyní předložil zprávu o tom, jak naplňuje nároky, principy a linie této konvence. Vzhledem k periodickým útokům masmédií na Vatikán v těchto záležitostech, připravil vatikánský tiskový mluvčí o. Federico Lombardi text, který problematiku přehledně shrnuje a poukazuje na některé historicko-církevně právní aspekty:

Kdo sleduje činnost papeže Františka, všimne si, že je neustále nablízku dětem. Na nejběžnějších a nejoblíbenějších záběrech jej vidíme s malými dětmi v náručí...Překrásné jsou i záběry ze středečních setkání s novomanžely či požehnání žen v očekávání... Mnoho je také setkání se skupinami dětí, včetně těžce nemocných, ke kterým se obrací s obzvláště něžnými a dojemnými gesty – píše o. Lombardi v úvodu textu nadepsaného „Svatý stolec a Úmluva o právech dítěte.“ Která z hlav 193 signatářů této Úmluvy dává tak zřejmé svědectví a tak silný impuls k lásce k dětem nejen před vlastními krajany, ale před celým světem?

Svatý stolec přistoupil k Úmluvě o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child – CRC), kterou Generální shromáždění OSN přijalo 20. listopadu 1989 a vstoupila v platnost 2. září 1990.
Aplikaci a šíření principů Úmluvy ze strany signatářů kontroluje a monitoruje Výbor pro práva dítěte. Tvoří jej 18 nezávislých expertů volených všemi 193 signatáři s mandátem na čtyři roky a se sídlem v Ženevě. Tomuto výboru mají jednotlivé státy předkládat s pětiletou periodicitou - v praxi však zpravidla po delším časovém úseku - zprávy, které výbor následně prostuduje a případně požádá o doplňující informace, o nichž pak diskutuje se zástupci států – signatářů.

Svatý stolec ratifikoval Úmluvu o právech dítěte 20. dubna 1990, jako jeden z prvních států vůbec. První zprávu předložil v březnu 1994 a další pak v září 2011. Na základě těchto raportů – a po vyslechnutí poznámek Skupiny nevládních organizací, která se účastní „alternativního procesu hodnocení“, předložil výbor Svatému stolci řadu doplňujících otázek s žádostí o odpověď, „pokud možno“ do 1. listopadu 2013. Vatikánské úřady pracovaly na odpovědích až do konce měsíce a zaslaly je do Ženevy 30. listopadu loňského roku. Datum setkání Výboru s delegací Svatého stolce k prodiskutování raportu a doplňujících odpovědí bylo stanoveno právě na dnešek, v rámci 65. zasedání Výboru pro ochranu práv dítěte (13. - 31. ledna 2014).

Pro úplnost dodejme, že Svatý stolec ratifikoval také dva další volitelné protokoly připojené k Úmluvě, totiž „o obchodu s dětmi, dětské prostituci a pornografii“ (OPSC) a „ o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů“ (OPAC). Oba dva Svatý stolec ratifikoval 24. října 2001. V prvním případě byl Svatý stolec jedenáctým státem v pořadí a ve druhém sedmým.

Při četbě vatikánských raportů získáme představu o velké pozornosti a nasazení ze strany Svatého stolce v podpoře aktivit katolické církve pro dobro dětí nejen prostřednictvím učení a obrany důstojnosti lidské osoby od počátku její existence a v obdobích, kdy ji nejvíce potřebuje, ale také skrze bezpočet výchovných programů, zdravotní péči, podporu rodin i jednotlivých dětí, které se ocitli v obtížných situacích, jako je emigrace, konflikty nebo situace uprchlíků. Z řečeného je zřejmé, proč Svatý stolec od samého počátku přistupoval k této úmluvě s entuziasmem a promptně ji ratifikoval.

Stejně tak je pochopitelné, že Svatý stolec ve svých zprávách odkazuje na to, že jeho připojení podpisu k Úmluvě o právech dítěte od počátku doprovází tři „výhrady“ – věc v mezinárodním právu zcela obvyklá – ohledně její interpretace. První se týká metod plánovaného rodičovství, druhá práv rodičů v oblasti výchovy, náboženského vyznání, sdružování a soukromého života a třetí kompatibility s povahou a zákony Vatikánského městského státu pokud jde o aplikaci úmluvy v tomto státu.

Samotná vatikánská zpráva i odpovědi na doplňující otázky v úvodních pasážích rozsáhle vysvětlují a upřesňují specifickou povahu Svatého stolce jako subjektu mezinárodního práva a zejména distinkci mezi vztahem Svatého stolce k Vatikánskému městskému státu a ke katolické církvi jako k celosvětovému společenství katolických věřících, jehož členové podléhají legislativě států, v nichž žijí a působí. Raport rovněž vysvětluje zvláštní povahu kanonického práva, které se velmi liší od občanských zákoníků jiných států.

Na základě těchto premis je dobře srozumitelné, že Svatý stolec vyjadřuje připravenost plně spolupracovat s Výborem, ale zároveň přesně vypočítává limity v kompetenci tohoto Výboru a v závazcích přijatých Svatým stolcem podpisem Úmluvy. Předložené doplňující otázky totiž nezřídka přepokládají – zejména tam, kde jde o zneužívání mladistvých, že biskupové nebo řeholní představení jednají jako papežovi reprezentanti nebo delegáti, což nemá žádnou právní oporu. Na otázky ohledně konkrétních případů zneužívání, k nimž došlo v některých katolických institucích v různých zemích světa, odpovídá, že nejsou relevantní k dodržování Úmluvy ze strany Svatého stolce, protože jde o případy spadající do jurisdikce zemí, ve kterých k nim došlo. Stejně tak Úmluva nezavazuje Svatý stolec k tomu, aby odpovídal na otázky ohledně procesů probíhajících na bázi kanonického práva.

Na druhé straně ovšem Svatý stolec zdůrazňuje, že „je hluboce zasažen sexuálním zneužíváním, které postihuje miliony dětí na celém světě, a lituje, že někteří příslušníci kléru se bohužel do tohoto zneužívání dopustili“. V odpovědích se pak obsáhle pojednává o aktivitách posledních papežů a kompetentních institucí římské kurie, které vedli ke stanovení rigorózních a účinných norem a předpisů pro předcházení a potírání závažných fenoménů sexuálního zneužívání mladistvých, včetně novely vatikánského trestního práva. (...)

Z formulací zprávy samé i odpovědí Svatého stolce přirozeně vysvítají principy katolické pohledu na důstojnost lidské osoby během celé její existence, od početí, přes dětství, po různé etapy růstu a života, odmítnutí jakékoli diskriminace na sexuální bázi, těhotenstvím a dětstvím počínaje; důstojnost a úkoly rodiny, založené na manželství muže a ženy, úzké vztahy mezi právy dětí a právy a povinnostmi rodičů; integrální a hluboká koncepce výchovy k lásce, jež se zdaleka neomezuje na „sexuální výchovu“; odmítnutí „genderové ideologie“, která chce popírat objektivní základ rozdílnosti a komplementárnosti obou pohlaví a stává se zdrojem zmatků rovněž v oblasti práva a interpretace zmíněné Úmluvy.

Lze tedy uzavřít, že okamžité a přesvědčené připojení podpisu pod Úmluvu o právech dítěte ze strany Svatého stolce je zcela v souladu s učením a trvalým postojem církve. A stejně tak lze říci, že Svatý stolec podporuje nezměrně silný a celosvětový proud lásky a služby k dobru dětí. Inspirativní a povzbudivé vedení papeže Františka dodává tomuto úkolu nové a zřejmé podněty.

Přeložila Johana Bronková

Federico Lombardi