19.1.2014 

Jakým jazykem to náš nový papež vlastně mluví? Ovšemže italsky, byť (jak si oprávněně postěžovala jeho argentinská učitelka italštiny) ne pokaždé se trefí do správného přízvuku. Naši jižní sousedé jsou však v tomto ohledu výjimečně shovívaví a při generálních audiencích ochotně skandují i proti rytmu svého libozvučného jazyka. Větší um a ochota se ovšem žádá od překladatelů papežských textů. Musí opustit bezpečné hranice jediného existujícího italsko-českého slovníku a vnořit se do oněch pověstných periferií, tentokrát jazykových. František boří větnou stavbu, mísí styly, razí novotvary a přepisuje pravidla italštiny, španělštiny i latiny. Kdo byl uvyklý přebujelé a abstraktní vznešenosti dosavadní církevní italštiny, krčí rameny. Strnulou a uspávající odtažitost některých kilometrových dokumentů náhle nahradila každodennost víry. Vatikanista, který se dosud mohl blýsknout svou teologickou kulturou, se vyrovnává s taji buenosaireské, prý původem vězeňské hantýrky. Nynější Petrův nástupce z argotu zvaného lunfardo hojně čerpá a z jeho výrazů skládá svá nová podobenství. Samostatnou kapitolu pak tvoří neverbální komunikace nového papeže – jeho nekonveční gestikulace a mimika. „Svědčí o hluboké duchovní svobodě“, prohlásil o Bergogliově řeči v pohybu bývalý teolog Papežského domu, švýcarský kardinál Georges Cottier, ihned v březnu loňského roku (Avvenire, 22.3.2013).

Pontifikát papeže Františka se zakládá na prvenství slova, na komunikaci zejména v jejím vztahovém aspektu, na orálnosti. Jeho výroky si lidé skutečně ústně předávají v městské dopravě a v hostinci u piva, respektive ve zdejších zeměpisných šířkách v pizzerii u vína či v baru. Přímý, jasný, prostý, přístupný, až hovorový styl se přitom nevylučuje s krásou řeči, poznamenává novinářka Stefania Falascová. „Volí výrazy, které ihned zasáhnou a vnáší světlo. Jeho figurativní jazyk jediným souslovím účinně vystihne téma širokého dosahu, zejména pak při ranních kázáních. Je to jakýsi druh jazykového expresionismu, typický pro španělštinu. Slova nabývají fyzičnosti a tělesnosti, což je také typický rys postmoderního, webového jazyka“, míní italská publicistka, kterou s argentinským jezuitou pojí dlouholeté přátelství. Není proto divu, že se věřící i nevěřící s tímto jazykem ztotožňují. Podle šetření italského Institutu Toniolo (3.10.2013) 83 procent dotázaných mladých lidí tvrdí, že papežova mluva je vhodná pro současný svět a je schopna oslovit lidské srdce. Jak by také ne, když je František v letním Riu vybídl, aby nebyli zticha, nýbrž aby jako mladí křesťané „dělali virvál“, „kravál“, nebo možná až „bordel“. To je totiž výstižný převod Bergogliovy výzvy, kterému leckdy brání vrozená slušnost oficiálního překladatele a tendence papežské texty uhlazovat.

Redakce italského měsíčníku Vita (7.11.2013), který se zabývá sociálními a ekologickými tématy, sestavila jakýsi frekvenční slovník prvních sedmi měsíců nového pontifikátu. První příčku v něm drží výrazy „všichni/všechno“ (použité 963 krát). „Ježíš“ – vlastní a důvěrné jméno – se objevuje dvakrát častěji než teologičtější „Kristus“ (751 ku 417). Mezi zájmeny vévodí „my“ (použité 623 krát), zatímco „já“ se vyskytuje čtyřikrát méně (166). Mezi slovesy zase převažují ta, která vyjadřují pohyb : jít, putovat, setkávat se. Slova odsouzení v tomto slovníku nenacházejí místo – kupříkladu pojmy „trest“ či „trestat“ nebyly nikdy vysloveny. Negativní konotaci ovšem přejímají jiné výrazy – zejména „tlachy“ a „naříkání“. Zazněly více než osmdesátkrát na důkaz toho, že si je papež František v církvi opravdu nepřeje. Analýza italského periodika se zaměřuje také na užití mimolexikálních prvků, zejména interpunkčních znamének. Kulometné dávky otazníků ( celkově 614) si totiž zasluhují pozornost, naznačují autoři. Papež rozmlouvá sám se sebou a svými posluchači. Klade otázky, a to zdaleka nejenom řečnické. Vtahuje posluchače a požaduje od něj konkrétní odpověď. Zároveň, jako dobrý katecheta, didakticky opakuje to, co pokládá za důležité a hodné zapamatování.

Tato inkluzívní a podnětná komunikace nešetří výpůjčkami z lidového pokladu jazyka a nezřídkakdy vystupuje s originálními novotvary. Jorge Milia, student z doby Bergogliova profesorského působení v Santa Fé (1964-1965), věnoval tomuto „Františkovu žargonu“ sérii článků, kterou otiskl vatikánský Osservatore (počínaje 21. srpnem 2013). Vysvětluje v nich termíny již zmíněného buenosaireského slangu (primerear, balconear, pasó de rosca, hacer lío, ningunear, pescar), které italští kolegové ponechávají s oblibou v originále, aby se cizojazyčný překladatel potrápil s jejich více či méně krkolomným opisem. Z jiného soudku jsou papežovy neologismy, vlastně „bergoglismy“. Jeden za všechny – v 96. článku apoštolské exhortace Evangelii gaudium čteme: „Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a dobře narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší „pot na čele.“ Namísto toho se marnivě věnujeme řečem o tom, „co by se mělo dělat“ – hřích onoho „mělo by se“ – jakožto duchovní učitelé a pastorační odborníci, kteří dávají instrukce a zůstávají mimo.“ Ono známé: „asi by se s tím mělo něco udělat“ do češtiny jen stěží převedeme jedním podstatným jménem. Bergogliovi se tu podařila (novotvarem habriaqueísmo ve španělském originálu, převedeném do italštiny doslova jako doverfarismo, „mělobyseděláctví“) nová definice jednoho nového hříchu. A pak že papež hřích zrušil!

Bezmála všech devět tisíc respondentů již citovaného výzkumu Institutu Toniolo ( 92 procent ze vzorku mládeže ve věku 18 až 29 let) soudí, že papež je mužem nebývalých komunikačních schopností. Za Františkovým projevem nicméně (naštěstí) nestojí komunikační stratégové a mediální poradci. Papeže pohání jediná touha – předávat Boží Slovo. „Křesťan neužívá „sociálně uhlazený jazyk“ náchylný k pokrytectví, nýbrž chce být mluvčím evangelijní pravdy s prostotou dítěte“, učil Svatý otec František při ranní mši svaté vloni v červnu ( Homilie v kapli Domu svaté Marty, 4.6.2013) a v závěru vyzýval k mluvě prosté jako řeči Božích dětí, řeči v pravdě vycházející z lásky.

„Byl věrným obrazem slov, která vycházela z jeho úst“, píše Alessandro Manzoni ve svém historickém románu „Snoubenci“ (Odeon 1973) o jedné z hlavních postav, kardinálu Bedřichovi. Je zajímavé, že tento popis stojí v kapitole o „Obrácení Nejmenovaného“, kterou si papež František v tomto historickému románu oblíbil a často z ní cituje. Je-li tedy život analogický slovům, také z Bergogliovy mluvy vnímáme, nakolik je pro něj pravdivé a prožité to, co říká.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2025 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.