Moje cesta do Medžugorje a chystaný verdikt Vatikánu

26.1.2014 

Léon Bloy – „katolický dravec“, jak se sám rád označoval – hřímal, že víra nespočívá v tom, že nemocný jede do Lurd s nadějí, že se tam uzdraví. Věřícím je - podle něho - ten, kdo tam jede podstoupit koupel s prosbou o nemoc, pokud možno co nejodpornější, aby mohl mít lepší účast na kříži Kristově. Je paradoxem, že jsem několikrát tuto myšlenku citoval tomu, kdo se mne ptal na můj názor na Medžugorje. Byl jsem totiž jedním z prvních, kdo navštívil tuto tehdy napůl pustou planinu, v jejímž středu se vypínal teprve nedávno zbudovaný farní kostel, který byl vzhledem k místu zřetelně předimenzovaný. Velikost svatyně jakoby budila podezření, že ji zdejší františkáni stavěli pro zástupy poutníků. Nevydával jsem se tam z náboženského podnětu, nýbrž ze žurnalistické zvědavosti. Chtěl jsem vidět, co se děje v tomto zapadlém kraji, o němž v katolických kruzích kolovaly zvláštní hlasy.

Při návratu však auto, které mne vezlo přes Istrii, dostalo na sněhu smyk a skončili jsme ve strži, odkud nás vytahovali záchranáři. Chování lékařů, kteří nás prohlíželi, se změnilo k horšímu, když zjistili, že s sebou máme Bible. Ošetřili nás jen tak halabala. Po návratu jsem měl ráno při vstávání velké potíže s rovnováhou a trpěl bolestmi hlavy, do níž jsem se udeřil, když se auto během pádu převrátilo. Potíže se opakovaly denně, takže jsem musel podstoupit delší léčbu, aby se věci daly do pořádku. Zkrátka, stalo se něco, při čem mi vytanul na mysli zmíněný paradox Léona Bloye, ačkoliv jsem se jako čtyřicátník v dobré formě samozřejmě před odjezdem nemodlil za to, abych se vrátil s hlavou ovázanou a musel při chůzi používat hůl. Dostalo se mi však odměnou privilegium, které pro mnohé dnešní nadšené poutníky, je hodno „svaté závisti“. Byl jsem totiž mezi několika vyvolenými, kteří stísněni v malé sakristii kostela, přihlíželi – pravému či falešnému vytržení – všech šesti tehdejších dětí či mladistvých a mohl jsem také vyměnit pár slov s „vizionáři“ i františkány, kteří se tehdy divili a také obávali pozornosti, které se jim dostávalo od komunistické státní bezpečnosti.

Na jeden aspekt se často zapomíná. Tito byl tehdy rok po smrti. Jeho nástupci již větřili změny, ke kterým pak skutečně došlo, a proto se snažili spíše brzdit, pokud šlo o protináboženský boj. Nebyly to však jistě příznivé časy pro ty, kdo by chtěli organizovat falešná nebeská zjevení s šesti více či méně nezletilými. Bylo jich příliš mnoho a byli příliš mladí na to, aby hráli věrohodnou komedii, kterou by výslech na policii známé svojí brutalitou, mohl snadno odhalit.

Naskytne-li se mi příležitost, vyprávím tuto humornou příhodu o svém „převráceném zázraku“ (odjel jsem zdravý a vrátil se nemohoucí) také proto, abych úsměvem trochu uklidnil vášně, které často explodují, když se mluví – pro nebo proti – Medžurgorje.

Tyto vášně mají ostatně svoje opodstatnění. Z katolické perspektivy vskutku není přeháněním, mluví-li se o dramatickém dilematu. Na jedné straně se říká: Nezanedbává církev něco, když déle než třicet tři let (události začaly roku 1981) neuznává a oficiálně nepotvrzuje to, co v Medžugorje Gospa, Kristova Matka v mnoha poselstvích a varováních označuje za poslední zjevení v dějinách? A proti tomu se namítá: Nespočívá na církvi vina za to, že po tolika letech nezasáhla a neodhalila pověru a možná podvod, jak to hrozivě označují místní biskupové, a zastavila tak příliv milionů klamaných poutníků?

Církev však mezitím ve svůj čas svoje šetření skončila. Minulý týden po téměř čtyřech letech práce dokončila zvláštní papežská komise, které předsedal kardinál Camillo Ruini, objemný svazek a odevzdala jej na Kongregaci pro nauku víry. Ta jej prozkoumá a představí svoje závěry papeži, který sám nakonec přijme rozhodnutí. Čekalo se proto tak dlouho – a ještě se asi bude čekat, že údajná „zjevení“ stále probíhají a nelze tedy vědět, co bude dál. Proto byla dosud přijata jen taková opatření, na něž mimochodem málokdo dbal, včetně několika biskupů i kardinálů, a která zakazovala farářům organizovat poutě.

Starosti Svatému stolci však na každý pád působí skutečnost, že rozhodnutí nebude bezbolestné. Pokud bude negativní, bude škodlivé z pastoračního hlediska vzhledem k milionům poutníků, kteří do Medžugorje přicházejí z celého světa a měli by nyní zjistit, že byli klamáni. Pokud bude rozhodnutí pozitivní, bude to mít nedozírné následky pro kanonické právo církve, které ponechává úsudek o údajných nadpřirozených faktech na místních diecézních biskupech. A je známo, že biskupové, kteří se během těchto let vystřídali ve vedení Mostarské diecéze, do níž Medžugorje náleží, kategoricky a polemicky od začátku odmítají, že by tam k takovýmto faktům došlo. Kdyby nyní Svatý stolec vynesl opačný úsudek, mělo by to jistě vážné následky.

Lze se domnívat, že výsledná terminologická formulace bude znít non constat de supernaturalitate, tedy že prozatím není konstatována nadpřirozenost faktů. Nejspíše tedy nebude vysloveno suché a definitivní tvrzení constat de non supernaturalitate, tedy konstatace, že fakta (jistě) nejsou nadpřirozená. Církev tak patrně ponechá katolíky, aby nadále sklízeli duchovní plody ze stromu, který se – což je třeba říci – ukázal jako velmi plodný. Modlí se, zpovídají, přistupují k eucharistii a ponechávají stranou otázku původu oněch faktů. Skeptici, kterým, jak je třeba dodat, také nechybějí argumenty, mohou zase přemýšlet o tom, co mi řekl jeden známý mariolog: „Nevím, zda na začátku všeho v Medžugorje opravdu byla Matka Boží. Tvrdím však při pohledu na zástupy zbožných lidí, kteří se tam k ní obracejí a ctí ji, že v tom, co vidím, Ona nemůže nebýt.“

Z deníku Corriere della Sera, 24. ledna 2014
přeložil Milan Glaser

Vittorio Messori

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.