9.3.2014 

Termín pokušení, ač ryze náboženský, ba přímo biblický, nebyl navzdory vší sekularizaci nikdy vyřazen z moderního slovníku. Vyskytuje se nejen v reklamních obratech zábavního či potravinového průmyslu, ale i v mediální komunikaci či politické rétorice. Co však označuje?

Pokušení je nabídka, která člověka láká, aby přijal určité rozhodnutí, přičemž mu tají, jaký bude mít pro něho samého konečný důsledek. Je tedy jakousi pastí a zároveň zkouškou lidské svobody. Pokušení ve své vlastní nesekularizované podstatě ohrožuje samotné lidství a má tedy metafyzický či transcendentní rozměr.

Termín „zločin proti lidskosti“, který vstoupil do mezinárodního práva na norimberském procesu, poodkrývá tento aspekt pokušení. Tento pojem totiž nejen obsahuje klasifikaci deliktu spáchaného jedněmi lidmi na druhých, ale nepřímo odkazuje na jakousi inspiraci, jež nemůže vyvěrat z člověčenství, protože samotné lidství ohrožuje. Hrůzy totalitních ideologií komunismu i nacismu jasně dosvědčují, že zrušením inkvizice hereze nejen nezanikly, nýbrž začaly přinášet zhoubné plody v masovém měřítku. Ostatně, samotný počátek lidských dějin, jak jej nahlíží Bible, je poznamenán přijetím falešné, dehumanizující a nekalé inspirace.

Toto pokušení je vždycky lží. Jenom není vždycky snadné odhalit, v čem a proč lže. Tato lež vraždí, jakmile ji člověk přijme za svou či po určité inkubační době. Je tedy sice demaskována, ale prochází také mutací. Rasové a třídní genocidy 20. století mají právě tento ráz. Prvním teoretikem masového vraždění jakožto nástroje sociálního pokroku je Karel Marx, který roku 1852 zveřejnil v londýnském tisku článek, kde vyhrožuje: „Třídy a rasy příliš slabé na to, aby se přizpůsobily novým životním podmínkám, musí uvolnit cestu. Musí zahynout v revolučním holokaustu.“[1] Co myslel tento známý myslitel novými životními podmínkami, je vcelku vedlejší. Poněkud šokující je však skutečnost, že Marxův výraz „holokaust“ aplikovaný na genocidu, je stále používán.
Zarážející je také původ myšlenky masového zabíjení plynem. Nezrodila se v Německu. Roku 1934 ji vyslovil britský dramatik G. B. Shaw, , jenž vyzýval „chemiky, aby vynalezli humánní plyn, který zabíjí okamžitě a bezbolestně“.[2] Na filmovém záznamu z té doby G. B. Shaw šaramantně „vysvětluje“ proč. V budoucnosti totiž bude podle eugenické politiky „nutné ukončovat životy mnoha lidí, aby se nemrhalo časem ostatních, kteří by se o ně museli starat“. Vskutku zářné zítřky představ nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1925.

V naší době se pokušení již dávno neobrací pouze na jednotlivce, nýbrž i na skupiny lidí, na celé národy. Sofistikovaná mediální technika umožňuje oslovovat masy a to nejenom jejich rozum, ale také emoce i jejich negativní usazeniny jako zášť, pohrdání, vilnost, lenost, nevzdělanost apod. Pochopit smysl světového dění na základě zpráv, servírovaných hromadnými sdělovacími prostředky, je stále obtížnější. Brání tomu nejen jejich množství, ale i jejich protichůdnost, ať už jde o Sýrii, Ukrajinu nebo Venezuelu. Vzniklý dojem, že se nelze dobrat pravdy, je skličující, ale také mylný. Především proto, že je výrazem apriorního odmítnutí transcendentního rozměru reality, jenž je obzvláště potřebný při pohledu na globální dění.

Určujícími exponenty politické moci nejsou abstraktní pojmy zvané státy, vesměs zadlužené konkrétně, ba ani státníci, kteří jsou poměrně snadno vyměnitelní, nýbrž jejich konkrétní věřitelé a zároveň političtí sponzoři, v jejichž identitě a vzájemném spojenectví nehraje žádnou roli národnostní či státní příslušnost. Ti kdo tvrdě vládnou národům, nechávají si říkat dobrodinci, jak konstatuje Ježíš (Lk 22,25).

Politické dějiny se neodvíjejí spontánně, jak by chtěli tito špatně inspirovaní filantropové sugerovat. Totalitní režimy by totiž bez jejich „podpory“ jednoduše nevznikly a nejsou ničím jiným než pokušeními, která jsou verbalizovaná a realizovaná tak, aby sváděla lidi globálně, tedy skrze události, nejenom skrze slova. Skrze gigantické a zrůdné zločiny, jež mají v lidech vykořenit víru v Boha, který je miluje.

Pokušitel, čili opice Boží, jak ďábla nazývá křesťanská tradice, totiž s lidskou svobodou nespolupracuje, nýbrž na ní parazituje. Čas od času však po něm zůstane nějaké to kopýtko, jako také v deníkových zápiscích Charlese Darwina. Autor slavného Původu druhů podal v roce 1838 tento pozoruhodný duchovní výklad své rodící se evoluční teorie: „Náš původ je příčinou našich neřestí. Ďábel v podobě paviána je náš praotec.“ [3] Nakonec tedy nic jiného než to, co známe ze třetího Ježíšova pokušení (Mt 4, 8-10).

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.