Rádio Vaticana

Čtvrté postní kázání o. Cantalamessy

5.4.2014

Čtvrté postní kázání, které pronesl včera ráno o. Cantalamessa v kapli apoštolského paláce pro Svatého otce a římskou kurii, bylo věnováno víře v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, se zřetelem k učení sv. Lva Velikého. Tento papež syntetizoval zásadní věroučnou formulaci Chalcedonského koncilu (451), do níž zahrnul všechny tehdejší proudy teologické reflexe:

„Jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka... zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného syna, jehož musíme uznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastnosti každé uchovány a spojeny v jediné osobě a v jediné hypostazi. Osoba je termín latinský, hypostaze řecký.“

Tato formulace se může zdát technicky dokonalou, ale abstraktní a suchou, pokračoval dále papežský kazatel. Na ní však stojí veškeré křesťanské učení o spáse. V tomto bodě je křesťanský východ i západ jednomyslný.

„Tyto klidné jistoty o Kristu se v posledních dvou století ocitly pod náporem cyklónu kritik, které je měly zbavit vší konzistence a označily je za pouhé výmysly teologů. Počínaje Straussem zní mezi badateli Nového zákona bojový pokřik: vysvobodit Krista z okovů dogmat a znovu nalézt historického Ježíše, který jediný skutečně existoval, s tělem a krví.“

Tato teze stojí na racionalistickém předsudku, že věroučné dogma o Kristu neuspokojuje požadavky racionální vědy. Tento útok trval téměř dodneška, konstatoval O. Cantalamessa. Je však na nás, abychom zmíněné dogma oživovali a prakticky aplikovali na osobní život a aktuální víru církve.

„Dogma nás může přivést k Ježíši, který je »definován« či »formulován«, ale Tomáš Akvinský nás učí, že »úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném (enuntiabile), ale dosahuje vyjádřené skutečnosti (res)« (KKC, 170). Mezi formulací Chalcedonského koncilu a skutečným Ježíšem je stejný rozdíl jako mezi chemickou definicí H2O a vodou, kterou pijeme nebo v níž plaveme. Nikdo nemůže říci. Že formule H2O je zbytečná nebo nepopisuje realitu; pouze to není realita sama.“

Kdo nás tedy může přivést k „reálnému“ Ježíši, který se nachází za věroučnou definicí? – tázal se dále o. Cantalamessa.

„Existuje možnost »bezprostředního« poznání Krista. Dává nám ji Duch svatý, kterého poslal Kristus. Svatý Irenej dokonce tvrdí, že „Duch svatý je naším společenstvím s Kristem“ (Proti bludům, III, 24,1). Mediace Ducha svatého se liší od jakéhokoli jiného – církevního či svátostného - zprostředkování mezi námi a Zmrtvýchvstalým, třebaže k ní dochází v církvi skrze svátosti a Boží slovo.“

Pokusme se s pomocí Ducha svatého učinit malý krůček směrem k oživení chalcedonského dogmatu, navázal papežský kazatel, a vezměme v úvahu jen poslední prvek slavnostní definice, tedy Krista jakožto osobu.

„Moderní užití pojmu osoba bylo obohaceno o podmětné a vztahové významy, nepochybně pod vlivem trojičního užití tohoto výrazu jakožto »subsistujícího vztahu«. Označuje totiž člověka jako bytost schopnou vztahu, stojící jako »já« před »ty«. Je to účinek právě trojiční teologie, ve které jsou osoby v Bohu pouhé vztahy - nic jiného než subsistující vztahy. Právě to umožnilo modernímu myšlení chápat pojem osoba ve smyslu vztahu.“

Říci tedy, že Ježíš je osoba, pokračoval papežský kazatel, znamená říci také, že vstal z mrtvých, žije a stojí před mnou, takže mu mohu říci »ty« stejně jako on mně. Je nezbytné, abychom ve svém srdci i mysli uměli plynule přecházet od Ježíše jakožto postavy k Ježíšově osobě. O postavě lze mluvit a psát, jak libo, ale nelze s ní mluvit. Pro mnoho věřících je Ježíš, bohužel, spíše postavou, někým, o kom se diskutuje a donekonečna píše, památkou z minulosti, souhrnem nauk, dogmat, téměř institucí. Avšak je životně důležité také pro evangelizaci, aby Ježíš byl pro nás živou osobou.

„Někteří exegeté interpretují božské jméno »Jsem, který jsem« (Ex 3,14) ve smyslu »Jsem, který jsem zde«, přítomný a dostupný tady a teď. Tato definice platí dokonale o vzkříšeném Ježíši. Ježíš může být přítelem, protože byl vzkříšen, je živ. Je přítomen duchovně, nikoli fyzicky, ale tato přítomnost je nekonečně reálnější než přítomnost fyzická či imaginární.“

Ježíš není podroben tělesným omezením, končil o. Cantalamessa páteční postní kázání, a dává každému muži a ženě možnost být přítelem v tom nejužším smyslu slova. Kéž nám Duch svatý, Ženichův přítel, pomáhá přijímat s úžasem i radostí tuto možnost, která dává životu plnost.

Milan Glaser