Rádio Vaticana

Globální či Potěmkinova vesnice?

13.4.2014

Alberto Methol Ferré

Termín „globalizace“ je typicky mediální nástroj snahy pojmout všechno, ale ponechat stranou porozumění. Sémantická prázdnota tohoto amerikanizmu vyniká jeho doslovným překladem: „zeměkoulizace“. Není divu, že tento - zasvěceně, ne-li vědecky - znějící termín je oblíben mediálními specialisty na prázdné řeči. Zcela jiné pojetí globalizace vytváří uruguayský filosof Alberto Methol Ferré, přítel argentinského papeže, v knižním rozhovoru, který byl pořízen roku 2006, tedy tři roky před jeho smrtí.

„Globalizace, říká Methol Ferré, je proces rozšiřování přítomnosti člověka na této planetě, započatý přibližně před 250 tisíci lety. Homo sapiens se z Východní Afriky posouvá na Blízký Východ, potom do Evropy a Asie, přes Indonésii do Austrálie, a téměř současně druhým migračním proudem přes Beringovu úžinu do Ameriky. To je první globalizace uskutečněná pěšky v průběhu několika desítek tisíc let, které lidská paměť postrádající písmo nemohla uchovat. Jenom málo lidí, specializovaná elita mohla schraňovat útržky minulosti v rozsahu pár set let, ale postupně se roztřepily do ztracena. Během zalidňování Země si však člověk v určitém momentě osvojil písmo. To giganticky rozšiřuje schopnost a přesnost paměti. Písmo a paměť jsou tajemstvím druhé globalizace, která je dějinná a vědomá. Postupuje nikoli pěšky, ale po moři. Lodě, plavidla a plachetnice proměnily Evropu na střed světa.“

Methol Ferré používá termín globalizace téměř jako synonymum výrazu ekumena v jeho původním řeckém významu. Ve starověku totiž výraz oikúmené (gé) znamenal „obydlená (země)“ a označoval veškerou známou, lidmi obydlenou zemi.

„Moderní globalizace – pokračuje Methol Ferré - je zdokonalením starobylých ekumen, které mezi sebou komunikovaly zřídka nebo vůbec jako např. Evropa, Čína, Indie, Incká a Aztécká říše. Tyto dějinné subjekty nemohly komunikovat, protože neměly ponětí o konkrétních mezích planety. Inkové a Aztékové ovládali rozsáhlá území, na jejichž okrajích žili tzv. barbaři, tedy necivilizovaní. Nevěděli o existenci jiných ekumen. Neměli zprávy o Číně, nic nevěděli o Africe, nedovedli si představit Řím, a nemohli tedy nic jiného než považovat sami sebe za střed světa. Byly to „ostrovní ekumeny“, v některých případech velice rozlehlé, ale stále jen ostrovy.

Zvláštní charakteristikou globalizace, pokračuje uruguayský filosof, je tedy skutečnost, že může být pochopena pouze a posteriori. Dochází k ní, uzavře-li se kruh a nelze-li otevřít jiný. Pro planetu Zemi se uzavřel počátkem 20. století. Teprve od té chvíle se mluví o jediné světové ekumeně rozdělené dnes asi na dvě stovky států.“

„Začala však vznikat v XV. století, kdy Španělsko prolomilo muslimské obklíčení, vydalo se na zámořské plavby a dorazilo k Americe. Samotnou druhou globalizaci zahájil teprve Fernão de Magalhães a Juan Sebastián Elcan, Portugalec a Španěl, kteří v letech 1519-1522 obepluli Zeměkouli. V té době sice již existovalo povědomí o tom, že Země je kulatá, ale ještě se přesně nevědělo, jak vypadá. Proto lze říci - pokračuje uruguayský filosof – že jsme se my latinoameričané ocitli u počátků objevení cesty k totální ekumeně. Toto vědomí jednoty světa se rodí v XVI. století a zraje ve filosofiích všeobecných dějin XVIII. století. Tehdy skutečně začínají dějiny světa a začíná působit vědomí možnosti předávat poselství o vykoupení člověka lidstvu jakožto celku. Církev si osvojuje přesnější globální a globalizační povědomí a přijímá podmínky pronikavějšího vlivu na vývoj všeobecných dějin jakožto viditelného i neviditelného celku. V této souvislosti stojí za zmínku, že první dělení Zeměkoule se uskutečnilo za asistence církve. Na žádost Portugalska a Kastilie papež Alexandr VI. bulou Inter Caetera (1493) poprvé rozdělil globální prostor, který sice nebyl ještě plně prozkoumán, ale už se vědělo, že tvoří konečný celek. Papež tak načrtnul světové rozdělení planety, stanovil, co patří Portugalsku a co Španělsku. Byla to vlastně první planetární arbitráž.
Jakmile tedy došlo k objevu, že Země je tím, co mnozí tušili, tedy Zeměkoulí, zanikla možnost expanze ekumeny, nebereme-li v úvahu hypotézu kolonizace jiných planet. Druhá globalizace tak uzavírá kruh a umožňuje označit válku z let 1914-1918 za světovou, ačkoli se odehrála téměř výhradně v Evropě.

Globalizace, pokračuje Alberto Methol Ferré, je tedy niterný pohyb lidských dějin. Církev má v jádru globalizující povahu, její katolické poslání je globální, směřuje k úplnosti. Boží království je simultánní globalizace veškerého lidstva všech dob. »Nové nebe a nová země« jsou apoteózou simultaneity všeho se vším. Tento proces dobře pochopil Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Církev si musí osvojovat správné pojetí globalizace. Umožňuje ji to chápat dějinnou epochu, v níž žije. Realitu je vždycky třeba interpretovat historicky. Inteligence je historická, vždycky chápe směr, kterým se ubírají lidé nebo člověk. Láska pobízí inteligenci k této cestě stejně jako matka směruje své dítě do budoucnosti. Kristus je cesta, ale vede mnoha dějinnými, stále novými stezkami, které vyžadují stále nové výklady doby“ - konstatuje uruguayský filosof.

Přesto však ohledně globalizace existuje i v církvi určité podezření. Methol Ferré vysvětluje proč: „Protože je zaměňována za neoliberalismus, který se vítězně a s arogantní jistotou ve světě rozpíná. Neoliberalismus se však na globalizaci veze, mísí se s ní a udává její tón. Antiglobalistické hnutí oba momenty ztotožňuje, ale ve skutečnosti totožné nejsou.“

Tato další malá ukázka myšlení uruguayského filosofa Alberta Methola Ferrého, k jehož odkazu se hlásí papež František, pomáhá chápat transcendentní základ procesu, který je označován nejasným pojmem globalizace a který nominalistickému mechanismu sdělovacích prostředků většinou uniká. Globální vesnice, kterou roku 1964 prorokoval kanadský mediální analytik Marshall McLuhan, se totiž bez správného porozumění procesům, které ji utvářejí, může velice snadno stávat vesnicí Potěmkinovou.

Citace vzaty z knižního interview: Alberto Methol Ferré, Alver Metalli, Il Papa e il filosofo, Cantagalli, Siena 2014, str. 59-87.

Milan Glaser