Rodina a škola jsou komplementární

10.5.2014 

Papež na setkání žáků, rodičů a učitelů italských škol, nám. sv. Petra

Dobrý večer, drazí přátelé,

Především vám děkuji za to, že jste uskutečnili něco tak krásného! Ano, toto setkání je skvělé. Velkolepé setkání italských škol, všech škol: malých i velkých, učitelů, nevyučujících zaměstnanců, žáků a rodičů, státních i nestátních škol. Děkuji kardinálovi Bagnascovi, ministryni Gianini, všem spolupracovníkům. Děkuji za opravdu krásná a důležitá svědectví. Moc se mi líbila. Je zřejmé, že tato manifestace není „proti“; je „pro“! Není to stížnost, ale slavnost. Slavnost školy. Víme dobře, že existují problémy a věci, které se nedaří, to víme. Jste však tady, jsme tady, protože máme rádi školu. Říkám „my“, protože já mám rád školu, měl jsem ji rád jako žák, student i jako učitel. A potom jako biskup. V diecézi Buenos Aires jsem často navštěvoval školy a dnes vám děkuji, že jste uspořádali setkání, které zahrnuje nejen Řím, ale celou Itálii. Za to vám moc děkuji.

Proč mám rád školu? Pokusím se to vysvětlit. Mám v paměti obrázek svojí první učitelky. Tato žena mne začala učit, když mi bylo šest a nikdy nemohu na ni zapomenout. Naučila mne milovat školu. Navštěvoval jsem ji pak po zbytek života, až do její smrti v jejích 98 letech.

Mám rád školu, protože je to synonymum otevřenosti k realitě. Nebo by alespoň měla být! Ne vždycky to dokáže, což pak znamená, že je zapotřebí trochu změnit pojetí. Jít do školy znamená otevřít mysl a srdce realitě v bohatství jejích aspektů a dimenzí. Nemáme právo mít strach z reality! Škola nás učí chápat realitu. A to je krásné! V prvních letech si člověk osvojuje vše v okruhu 360 stupňů, potom se to postupně prohlubuje a nakonec dochází ke specializaci. Ale jestli se někdo naučil učit, zůstane mu to napořád, zůstane člověkem otevřeným k realitě. Je to tajemství: naučit se učení. Tomu učil velký italský vychovatel, který byl knězem: don Lorenzo Milani.

Učitelé jsou první, kteří mají zůstávat otevření k realitě, s myslí neustále otevřenou učení! A proto mi udělalo velkou radost slyšet tady svědectví vás, učitelů, tolik otevřených realitě. Ano, protože, není-li učitel otevřený učení, není dobrým učitelem, a není ani zajímavý. Mládež chápe, má „čich“ a je přitahována profesory, kteří mají otevřené, neuzavřené myšlení, stále hledají „více“ a tímto postojem nakazí studenty. To je první důvod, proč mám rád školu. Dalším je to, že škola je místem setkání. Všichni jsme totiž na cestě. Škola, jak jsme zde slyšeli není parkoviště, je místem setkání. Setkávají se spolužáci, setkávají se učitelé, setkávají se ostatní zaměstnanci. Rodiče se setkávají s profesory, ředitel se setkává s rodinami apod. Je to místo setkávání. Dnes velmi potřebujeme kulturu setkávání, abychom se setkali, poznali, měli rádi a společně putovali. A to je pro věk růstu zásadní jakožto doplněk rodiny. Rodina je první buňkou vztahů. Vztah s otcem, matkou a sourozenci je základem a provází nás celým životem. Ve škole se však „sdružujeme“, setkáváme se s lidmi, kteří jsou jiní než my, liší se věkem, kulturou, původem, schopnostmi.. Škola je první společnost, která integruje rodinu. Rodina a škola se nesmí klást do protikladu! Jsou komplementární a je tedy důležité, aby ve vzájemné úctě spolupracovaly. A rodiny dětí jedné třídy mohou společně, mezi sebou a spolu s učiteli, dělat mnoho. V souvislosti s tím je vhodné zmínit jedno africké přísloví, které praví: „K výchově dítěte je zapotřebí vesnice.“ K výchově dítěte je třeba mnoho lidí: rodina, škola, nevyučující zaměstnanci školy, všichni! Líbí se vám toto africké přísloví. Řekněme jej společně: „K výchově dítěte je zapotřebí vesnice.“ (všichni společně opakují). A přemýšlejte o tom.

Dále mám rád školu, protože nás vychovává k pravdě, dobru a kráse. Výchova nemůže být neutrální. Buď je pozitivní nebo negativní, buď obohacuje nebo ochuzuje; buď umožňuje člověku růst nebo jej deprimuje a může jej dokonce zkazit. Při výchově je velmi důležitá jedna věc, kterou jsme dnes slyšeli: čistá porážka je hezčí než špinavé vítězství. Pamatujme si to! To nám bude v životě užitečné. Opakujme společně: „čistá porážka je hezčí než špinavé vítězství“ (všichni opakují).

Posláním školy je rozvíjet smysl pro pravdu, dobro a krásu. A dochází k tomu cestou, která je bohatá a skládá se z mnoha „přísad“. Proto existuje tolik předmětů. Protože rozvoj je plodem různých prvků, které společně působí a podněcují inteligenci, svědomí, cítění, tělo apod. Například studuji-li toto náměstí, Svatopetrské náměstí, chápu architekturu, dějiny, náboženství a také astronomii – obelisk připomíná slunce, ale málokdo ví, že toto náměstí, to jsou také velké sluneční hodiny.

Tímto způsobem v sobě pěstujeme pravdu, dobro a krásu, učíme se, že tyto tři dimenze nejsou nikdy oddělené, ale vždycky propojené. Je-li něco pravdivé, je to dobré a krásné; je-li něco krásné, je to dobré a pravdivé, a je-li něco dobré, pak je to pravdivé a krásné. Tyto prvky nám společně umožňují růst a milovat život a otevírají nás plnosti života!

A nakonec chci říci, že ve škole se nejenom učíme obsahům, ale také návykům a hodnotám. Všem třem společně. Vychovává se k poznání mnoha věcí, důležitých poznatků, abychom měly určité návyky a také abychom si osvojili hodnoty. A to je velmi důležité. Přeji vám všem, rodičům, učitelům a školským pracovníkům, abyste šli krásnou cestou růstu a rostli ve třech jazycích, které umět má zralý člověk, totiž jazykem mysli, jazykem srdce a jazykem rukou. Harmonicky, tedy myslet, co cítíš a co děláš. Dobře cítit, co myslíš a co děláš. A dělat dobře, co myslíš a co cítíš. Všechny tyto tři jazyky společně.
Ještě jednou děkuji organizátorům tohoto dne a vám všem, kteří jste přišli.
A nenechme si vzít lásku ke škole!

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.