Rádio Vaticana

Ďábel v papežském magisteriu

15.6.2014

František je bezesporu papežem, v jehož magisteriu se nejčastěji vyskytuje označení pro „nepřítele lidské přirozenosti“, jak jej nazývá zakladatel jezuitů, sv. Ignác z Loyoly. Archiv papežských promluv a textů na internetových stránkách Vatikánu rychle ukáže výsledky porovnání frekvence nejčastěji užívaných jmen „otce lži a vraha od počátku“ (Jan 8,44), tedy konkrétně slov ďábel, satan, démon, Zlý a pokušitel v magisteriu posledních tří pontifikátů. Tato statistika sice může vzbuzovat výhrady a je zapotřebí opatrnosti při vyvozování závěrů, které obsahuje. Je však faktem, že frekvence výskytu všech zmíněných označení Zlého ducha dohromady činí v přepočtu na jeden rok u Jana Pavla II. 17, u Benedikta XVI. 18 a u Františka 160 za rok, tedy nepoměr více než zjevný.

Lze se tomu divit, ale nijak to neodporuje radostnému, ani praktickému pastoračnímu stylu Františkova pontifikátu. Naopak, je to projev opravdovosti víry, kterou prezentuje, a hloubky lidství, na které apeluje v dnešním světě. Přesto se však nelze vyhnout dojmu, že tento evidentní důraz papežského magisteria by se neměl opomíjet, ačkoli se tak v médiích většinou děje.

Zvláště jeden z rysů Zlého ducha, který vychází najevo v Novém zákoně, je v dnešní době vnímán nedostatečně či přepjatě, totiž takzvaný „vládce tohoto světa“, který byl vypuzen Ježíšem (srov. Jan 12,31). Projevy této vlády nepřítele lidské přirozenosti totiž ustanou až na konci dějin koncem tohoto světa, ale do té chvíle určitě nebudou úsměvné, ani bezbolestné. Bezpochyby však vzbuzují takové zdání a snaží se člověka přimět k nenápadným krůčkům směřujícím k definitivní, tedy dobrovolné perverzi vlastního bytí.

Pro démona jsou ovšem všichni lidé pouze užitečnými idioty. Jeho nabídka známá z první knihy Bible, že totiž budou „jako bohové“, když se odvrátí od Boha Stvořitele, bezpochyby není myšlena vážně, protože tato ambice je vlastní právě satanovi, který si ji žárlivě střeží. Lidé v satanově pojetí mají tuto jeho ambici či přesněji jeho již nezvratné, ale mylné přesvědčení pouze dokázat. Čím? Především tím, že se budou vzájemně nenávidět, lhát si, pohrdat sebou a vraždit se. Tak totiž jedině může panovat vládce tohoto světa, který se nezvratně rozhodl, že nechce milovat, ani být milován.

Ježíš demaskoval velice zřetelně tuto satanovu globální ambici v pokušeních, která pro nás překonal. Nepřítel lidí vydávající se za přítele chce dosáhnout toho, aby jej lidé adorovali. Neusiluje o to však oslovováním lidské svobody zpříma, nezastřeně a nezáludně. Vyluzuje souhlas člověka jako by vlastně vůbec o nic nešlo. Anebo naopak vyhrožuje strachem ze smrti, kterým až do Kristova zmrtvýchvstání svoji vládu ve světě uplatňoval.

Z hlediska mohutnosti aktuálního důrazu na démonologii je také možné nově nahlédnout například otázku dialogu mezi příslušníky různých náboženských vyznání. Nebylo by tak úplně od věci zamyslet se nad tím, zda se v dnešním světě kromě náboženského relativismu, neprojevuje také hluboká nenávist vůči úplně každému náboženství a zda tomu tak není proto, že se ďábel nechce dělit se žádným.

V každém případě papež František podává učení víry jako dobrý hospodář. Motivuje věřícího k důkladnému promýšlení a uskutečňování vlastní víry, vyvádí ze sebeobranné pozice klamného bezpečí k opravdovému spočinutí v nepatrnosti dětí Božích, očišťuje od specifického typu farizejství, pěstovaného pokušitelem po celá staletí mezi křesťany. Učí živému každodennímu vztahu k Bohu bez naivity a s neohrožeností, která vyvěrá z pokory.

Milan Glaser