Církev: příslušnost k Božímu lidu

25.6.2014 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

V první katechezi o církvi jsme minulou středu začali od iniciativy Boha, který se rozhodl vytvořit lid nesoucí Jeho požehnání všem národům země. Začíná u Abrahama a potom s velkou trpělivostí, které má Bůh velmi mnoho, připravuje tento lid Starou smlouvou, až z něj v Ježíši Kristu učiní znamení a nástroj jednoty lidí mezi sebou i s Bohem (srov. Lumen gentium, 1). Dnes se budeme zabývat tím, jaký význam má pro křesťana příslušnost k tomuto lidu. Budeme mluvit o příslušnosti k církvi.

1. Nejsme izolováni a nejsme křesťané z titulu jednotlivce, každý na svůj vlastní účet. Nikoli. Naší křesťanskou identitou je příslušnost! Jsme křesťané, protože patříme k církvi. Je to jako příjmení. Pokud jméno zní „jsem křesťan“, příjmením je „patřím k církvi“. Je krásné vnímat, jak je tato příslušnost vyjádřena také ve jménu, které Bůh připisuje sobě samému. V odpovědi, kterou dává Mojžíšovi v nádherné epizodě s „hořícím keřem“ (srov. Ex 3,15), se totiž definuje jako Bůh otců. Neříká: Já jsem všemohoucí, nýbrž Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův. Takto se Bůh zjevuje jako Bůh, který uzavřel smlouvu s našimi otci, zachovává věrnost této smlouvě a volá nás, abychom vstoupili do tohoto vztahu, který nás předchází. Tento vztah Boha s Jeho lidem předchází nás všechny, pochází z oné doby.

2. Myslíme proto nejprve s vděčností na ty, kteří nás předešli, a kteří nás do církve přijali. Nikdo se nestává křesťanem sám od sebe! Je toto jasné? Nikdo se nestává křesťanem sám do sebe. Křesťané nevznikají v laboratoři. Křesťan je součástí lidu, který přichází z daleka. Křesťan patří k lidu, který se jmenuje církev a církev jej činí křesťanem: v den křtu a potom během katechezí atd. Nikdo se však nestane křesťanem sám od sebe. Věříme-li, umíme-li se modlit, známe-li Pána a nasloucháme-li Jeho Slovu, cítíme-li Jeho blízkost a rozpoznáváme-li Jej v bratřích, pak proto, že jiní před námi žili víru a potom nám ji předali. Víru jsme dostali od svých otců, svých předků a oni nás víře učili. Zamyslíme-li se nad tím, kolik nám drahých tváří se nám v této chvíli vybaví! Mohou to být tváře našich rodičů, kteří pro nás žádali křest, našich prarodičů nebo dalších příbuzných, kteří nás učili znamení kříže a prvním modlitbám. Já si stále pamatuji tvář řeholní sestry, která mne učila katechismus, stále se mi vybavuje. Ona je zajisté v nebi, protože je svatá žena. Stále si ji pamatuji a děkuji za ni Bohu. Anebo je to tvář faráře či jiného kněze nebo sestry, katechety, kteří nám předávali obsah víry a umožnili nám růst jakožto křesťanům. Toto je církev: velká rodina, do níž jsme byli přijati a v níž se učíme žít jako věřící a učedníci Pána Ježíše.

3. Tuto cestu můžeme žít nejenom díky jiným lidem, ale společně s ostatními lidmi. V církvi neexistuje nějaké „udělej si sám“, neexistují „sóloví hráči“. Kolikrát jen papež Benedikt popisoval církev jako církevní „my“! Občas lze slýchat, jak někdo říká: Věřím v Boha, věřím v Ježíše, ale církev mne nezajímá. Kolikrát jen jsme to slyšeli? A tak to nejde. Někdo chce mít osobní, přímý a bezprostřední vztah s Ježíšem Kristem mimo společenství a prostřednictví církve. To jsou nebezpečná a škodlivá pokušení. Jsou to, jak říkal velký Pavel VI., absurdní dichotomie. Je pravda, že kráčet společně je náročné a někdy to může být namáhavé. Může se stát, že některý bratr či nějaká sestra nám působí problém nebo nám vadí. Pán však svěřil svoje poselství spásy lidem, nám všem, svědkům. A v našich bratřích a sestrách s jejich dary a omezeními nám jde vstříc a dává se poznat. A to je příslušnost k církvi. Pamatujte si dobře: být křesťanem znamená patřit k církvi. Jméno je křesťan, příjmením je příslušnost k církvi.

Drazí přátelé, prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie, Matky církve, udělil milost nepodlehnout nikdy pokušení myslet si, že se můžeme obejít bez druhých, bez církve, že se můžeme zachránit sami a být laboratorními křesťany. Naopak, není možné milovat Boha a nemít rád bratry, nelze milovat Boha mimo církev. Není možné být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi. Nemůžeme být dobrými křesťany jinak než spolu se všemi, kteří se snaží následovat Pána Ježíše, tedy jako jediný lid, jediné tělo, kterým je církev.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.