Rádio Vaticana

Kristus přebývá v Koreji

3.7.2014

V souvislosti s nadcházející pastorační cestou papeže Františka do Jižní Koreje (13.-18.srpna) zveřejnil italský deník Corriere della Sera (29.6.2014) předmluvu z pera vatikánského státního sekretáře kard. Pietra Parolina ke knize nazvané „Mládež a mučedníci asijského kontinentu – poslání papeže Františka v Koreji“. Autorem svazku, který vychází v nakladatelství Cantagalli, je italský publicista Vincenzo Faccioli Pintozzi.

Návštěva Jižní Koreje je první asijskou cestou papeže Františka, která jej zavede na nejlidnatější světadíl této planety, obývaný více než polovinou světové populace a vyznačující se starobylými tradicemi, mnohotvarým etnickým složením, mohutností měst a silnou ekonomikou. Papež se střetne s touto realitou, avšak ještě s něčím jiným. Byť se to zdá neuvěřitelné, zvážíme-li ukazatele ekonomického rozvoje některých asijských zemí, žije tu také mnoho chudých, zhruba polovina z jejich celosvětového počtu. Svatý otec jede zejména za mladými lidmi tohoto kontinentu, kteří se shromáždí na Asijském dni mládeže v Daejeon. Bude moci sdílet svou víru s mladými lidmi bohatých megalopolí, ale také s těmi, kteří živoří v chudinských čtvrtích. Jedněm i druhým předloží tentýž základ naděje, kterým je láska Ježíše Krista, Cesty, proměňující život a zlidšťující každou společnost.

Existuje-li země, kterou bychom mohli uvádět jako příklad plodnosti evangelia pro člověka a společnost, pak je to právě Korea. Především kvůli dějinám křesťanství na tomto poloostrově a způsobu, jakým sem proniklo. Stalo se to v 18. století, když se několik vzdělaných Korejců na čínském dvoře dostalo do kontaktu s biblickými texty. Po návratu do vlasti začali samostatně studovat křesťanskou nauku. Roku 1784 byl jeden z nich pozván do Pekingu, aby přijal křest z rukou tamních katolických kněží. Po svém návratu on sám pokřtil další členy své skupiny. Až do příchodu prvních francouzských misionářů v roce 1836 se komunita udržovala výlučně vírou a svědectvím laiků. Na křesťanství oslovovaly pravda, láska, morálnost a úsilí o možnost nápravy složité situace, do níž se propadala tradiční společnost se svou hierarchickou stratifikací.

Před příchodem evangelia bylo nemyslitelné, že by šlechtici a páni sedávali po boku otroků, že by se lidé z různých společenských vrstev měli rádi nebo se vzájemně podporovali ve svých potřebách, jak se to naopak dělo v korejských prvních křesťanských společenstvích. Korea se od křesťanství naučila rovnosti lidských bytostí, kultuře lásky a odpuštění. Také bolestné období pronásledování v 18. a 19. století z korejských věřících nevymýtilo odvahu ke svědectví a lásku k národu, jak dokazuje život mučedníků, které blahořečí papež František poté, co již dříve jiné z nich kanonizoval sv. Jan Pavel II. Láska ke Kristu a láska k vlastnímu lidu, víra a její sociální přetlumočení byly stálými rysy korejské církve v době japonské okupace a korejské války, která poloostrov rozdělila vedví. Církev měla vždy na srdci dobro své země a po druhém Vatikánském koncilu ještě výrazněji přispívala k jejímu rozvoji a podněcovala ji na cestě demokracie a spravedlnosti. To vše vysvětluje, proč korejská církev za méně než padesát let vzrostla z jednoho na jedenáct procent populace. Navíc je nutné upozornit, že mezi intelektuály, akademiky, ekonomy atd. je tento procentní podíl ještě vyšší. Jak jednou řekl profesor Thomas Han, korejský velvyslanec u Svatého stolce v letech 2010-2013, „Korea je možná jedinou zemí, kde katolická církev roste ruku v ruce s ekonomickým vzestupem. Častokrát se říká, že s nárůstem ekonomického blahobytu a materialismu ubývá víra. Korea toto tvrzení vyvrací, protože tu s hospodářským růstem rostla také křesťanská víra.“

V nedávné době proběhla připomínka půlstoletí diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Korejskou republikou, které byly navázány 11. prosince 1963. (…) Padesát let po tomto datu se hořčičné zrno korejské křesťanské komunity, zavlažené krví mučedníků a díky zárukám neomezené svobody vyznání, proměnilo v košatý keř s mnoha větvemi a původně misijní území se změnilo v misionářské. Korejští kněží a laici přispívají k poslání všeobecné církve v Latinské Americe, Africe a po celé Asii. A také proto se papež František v duchu vycházení na existenciální a geografické periferie touží setkat s korejskou církví, aby ji ještě více zapojil do díla evangelizace a mírového úsilí. V tomto ohledu nadále naléhavě Boha prosíme o dar míru mezi oběma Korejemi, za to, abychom se jednoho dne mohli radovat z naprostého respektování lidských práv v každé části poloostrova. Přejeme si, aby se otevřely cesty dialogu, aby se neúnavně hledaly styčné body a stále možná řešení, aby neustávala humanitární pomoc obyvatelstvu zasaženému hladomorem, aby ve všech převládla dobrá vůle a navzájem se uznali jako bratři jediného národa. (…)

Do Koreje nepřinesli evangelium konkvistadoři nebo cizí misionáři. Sami Korejci vyhledávali a šířili evangelní poselství, které se stalo základem pro velký lidský a hospodářský rozmach. V korejských dějinách se můžeme rukou dotýkat skutečnosti, že evangelium je schopné přizpůsobit se jakékoliv kultuře, dozrávat v ní, odpovídat na nejhlubší očekávání a touhy národů. V neposlední řadě to vidíme také na způsobu, jakým Korea, Čína a mnohé další části Asie i celého světa reagují na svědectví papeže Františka. Petrova nástupce, který přichází „z konce světa“, v každé zemi milují. A s ohromením musíme konstatovat, že poté, co spatřili jeho milosrdenství, radost, lásku k nemocným a chudým lidem, se mnozí Korejci (a nejenom oni) začali zajímat o katolickou církev, aby přijali křest.

Přeložila Jana Gruberová

kard. Pietro Parolin