Rádio Vaticana

O svobodě svědomí, ke které osvobozuje absence pravdy

6.7.2014

„Proč osvobozenecká hnutí vzbuzující zprvu velké naděje nastolila takové režimy, pro něž jsou nepřítelem číslo jedna občanské svobody, počínaje tou první, tedy náboženskou svobodou?“ – táže se v roce 1986 prefekt Kongregace pro nauku víry v oficiálním dokumentu věnovaném křesťanské svobodě a osvobození (Instrukce o křesťanské svobodě a osvobození, č.19). Je to dramatická otázka moderních dějin svobody: proč? Na cestě, která vede od krásných proklamací svobody k potlačování svobod, se narazí na pojem svobody svědomí.

Katolická filosofie vždycky zastávala, že člověk má svobodu rozhodnutí - liberum arbitrium. K člověku patří svobodná volba, nevídaně svobodné rozhodnutí, totiž poslechnout Boha anebo se Mu vzepřít. Člověk však nemá schopnost zastoupit Boha při určení toho, co je dobro a co zlo. Žádná svoboda svědomí nemůže vystavit špatným skutkům průkaz dobrého jednání, byť by byly vykonány ve svědomí. Tvrzení, že svědomí člověka je svobodné v tom smyslu, že mu přísluší určovat dobro a zlo, přepokládá popření pravdy. Zmizí-li pravda, objektivní vždy a všude platná pravda, pak svoboda přestává být přilnutím k pravdě a stává se možností dělat to, co se považuje za správné podle kritérií, které se mění s časem a prostorem. Potom už to není pravda, která osvobozuje, nýbrž absence pravdy, která dává svobodu svědomí.

Uvedeme dva příklady toho, jak lze ve jménu svobody svědomí eliminovat každý prostor svobody, počínaje tou náboženskou. Roku 1905 tzv. třetí francouzská republika poplatná zednářskému smýšlení zavedla zákon o „odluce církve od státu“, jehož první článek hlásá: „Republika zajišťuje svobodu svědomí“. Následující jeho články pak názorně ukazují, jak lze ve jménu svobody okrást církev o její majetek: „Budovy, které byly k dispozici národu – praví zmíněný zákon - a které na základě zákona z 18. dne měsíce Rašení (jakobínský název prvního jarního měsíce), slouží veřejnému provozování kultu anebo jako příbytek jejich služebníkům (katedrály, kostely, kaple, svatyně, synagogy, arcibiskupství, biskupství, semináře, fary) a rovněž tak jejich nemovitosti i movitosti, které získali od okamžiku přidělení těchto budov účelům kultu, jsou a zůstanou vlastnictvím státu, krajů a měst“ – tolik dvanáctý článek zmíněného francouzského zákona.

Druhý příklad: 23. ledna 1918 byl v Rusku, právě vysvobozeném od carského tmářství, schválen dekret Nejvyšší rady lidových komisařů o svobodě svědomí a církevních a náboženských sdružení: pravoslavná církev byla zbavena právní subjektivity, okradena o svůj majetek a připravena o právo majetek nabývat. Roku 1918 byla vyhlášena smrt svobody svědomí pro pravoslavnou církev. Co následovalo, je známo.

Spolkem, který nejvíce sponzoruje svobodu svědomí, je svobodné zednářství. Tuto instituci církev odsoudila ve stovkách dokumentů, hned jakmile začátkem 18. století vznikla. „Z tohoto zkaženého pramene indiferentismu plyne absurdní, mylný či spíše šílený výrok, že je třeba zavést a každému zaručit svobodu svědomí. Je to ten nejjedovatější omyl.“ – píše roku 1832 Řehoř XVI., poslední řeholník před papežem Františkem na Petrově stolci, v encyklice Mirari vos.

Během obřadu iniciace 30. stupně zasvěcení tzv. starého a přijatého skotského ritu zednářské lóže se o svobodě svědomí mluví takto: „Na 30. stupni jsme se dověděli, že svoboda a na prvním místě svoboda svědomí se všemi jejími důsledky byl hlavní cíl našeho řádu.“

Pokud se za zastánce svobody svědomí prohlašuje zednářství, má mysli toto zcela osvobozené svědomí, za jehož vtělení se považuje. Jeho hlavním cílem je rozložit všechny nedotknutelné principy a vnutit všem svoje vlastní krédo, považované z definice za jediné svobodné.

Zednářská a katolické vize světa jsou bezpochyby v nesmiřitelném protikladu. Není to však protiklad mezi dogmatickým stanoviskem, které vylučuje všechna ostatní stanoviska, a tím tolerantním, které všechna přijímá. Je to radikální protiklad mezi dvěma neslučitelnými a vzájemně se vylučujícími vizemi světa.

V naší době jsme svědky, jak je ve jménu svobody svědomí vnucován celému světu etický kodex, který odměňuje zlo a trestá dobro: „Když se chce člověk osvobodit od mravního zákona a stát se nezávislým na Bohu, nejenom že svoji svobodu nezíská, ale zničí ji. Vymaní-li se z měřítka pravdy, stane se kořistí svévole. Jsou zrušeny bratrské svazky mezi lidmi, a přenechává se místo teroru, nenávisti a strachu“ – píše ve zmíněném dokumentu Kongregace pro nauku víry tehdejší kardinál Ratzinger.

Z internetového deníku La nuova Bussola quotidiana, 19. května 2014
přeložil Milan Glaser

Angela Pellicciari