Nebe dává smysl zemi, církev není nevládní organizace

13.7.2014 

Obecné dobro, o kterém se mnoho mluví, nebude uskutečnitelné, pokud se nepodaří „všechno obnovit v Kristu“, jak si přál sv. Pius X. Obecné dobro totiž předpokládá obecné hodnoty, které si všichni přejí uplatňovat. A tyto obecné hodnoty jsou výsledkem účinného působení církve, největší organizované mravní autority na světě, která umožňuje věřit a žít v konfrontaci s tímto světem a s takzvanými požadavky moderní doby. Lumen fidei dobře vyjadřuje podmínky tohoto uskutečnění.

Církev dnes není v situaci snadného plnění svého nadpřirozeného poslání, neboť současné poměry zvyšují naléhavost hlásat a uskutečňovat Pánovo poselství (srov. Lumen gentium, 1). Kristova církev nemálo trpěla především v posledních časech. V druhé polovině 19. století se rozšířil agnostický positivismus proticírkevního ražení, který zrušil mravní zákony a připravil půdu dnešnímu nihilismu. Již tehdy se začalo tvrdit, že svoboda předchází pravdu a že svoboda svědomí nesmí být podmiňována. Od Lva XIII. až k Piu XII. trvala silná a přesvědčivá obrana magisteria dokonce i po odluce státu od církve.

V našem 21. století dokázal dominující organizovaný nihilismus překonat odluku státu od církve a snaží se dokonce „používat a ovlivňovat“ samu církev svatou. Tento pokus využít a ovlivnit církev má různé odstíny. Některé spočívají v zavádění interpretací tzv. „nutných změn v církvi“, které vyvolávají ve světském a katolickém prostředí různoběžná očekávání. Je otázkou, kdo a proč vůbec žádá, aby církev byla „pozemštější, bližší potřebám dnešních lidí“. A o jaké potřeby vlastně jde? Když Kristus vysvětluje apoštolům, že přišel, aby „měli život a měli jej v hojnosti“ (Jan 10,10), nepoukazoval na život pozemský, nýbrž věčný, a Kristus nás přišel osvobodit od hříchu, nikoli od hladu a utrpení. Účelem církve je spása duší, církev to dobře ví již dva tisíce let a zajisté nepotřebuje nápovědu zvnějšku. Je na církvi, aby formovala člověka v tomto vědomí a to spíše vyznáváním než ustupováním.

Ona spekulace o nutných změnách vede k pokusům o interpretace, které zneužívají různé argumentace a vytvářejí představu, že církev ve snaze zvýšit svůj tržní podíl může dát za pravdu těm, kdo chybili, když se přizpůsobili zvykům či nepořádku, jež jsou plodem laxismu ve výchově a v učení. Zmíněná spekulace dokonce vytváří představu takové církve, která je ochotna zaobírat se spíše účinky než příčinami odkřesťanštění a dokonce je sanovat. A že je ochotná adaptovat se na hřích, na jeho pevně stanovenou morální matérii (zvláště v oblasti šestého přikázání), že se může pozorněji a více starat o ekonomickou spíše než o morální bídu, která tu ekonomickou zapříčiňuje. Po Zmrtvýchvstání Kristus vybízí apoštoly, aby šli do celého světa hlásat evangelium a učili všechny národy. „Jděte a hlásejte: přiblížilo se nebeské království“. Nežádal je, aby si dělali starosti s římskou okupací nebo s nedostatkem pozemských zdrojů. Ona zmíněná spekulace vždycky vytváří zmatek, pokud jde o církevní stanovisko vůči neoddiskutovatelným principům, přičemž kompletně ignoruje neustálé odkazy papežů na realitu ďábla, hříchu apod. Tato spekulace vede k myšlence, že lze diskutovat s exponenty světského prostředí popíráním toho, co je katolické, a děsit tak „stádce“, které si pamatuje, že to, co se líbí vlkům, nemůže se líbit beránkům. Církev však dobře ví, že není-li pomýlené jednání lidí korigováno, ale tolerováno, hrozí, že budou principy, které inspirují samotné jednání, zkompromitovány jejich relativizací. Církev dobře ví, že není nevládní organizací, jakou by jí chtěl mít tento svět, aby se zaobírala hlavně materiální chudobou namísto té duchovní. Jinak by hrozilo, že zbožští práva člověka namísto těch Božích a bude valorizovat to, co je sociální a kolektivní jako Autoritu a Pravdu. Také dnes člověk patří Bohu a nikoli sobě samému, jak to požadují laicističtí nihilisté, aby se obecné dobro vůbec nevytvářelo. A toto je zásadní bod tohoto textu.

Co je obecné dobro? Je to dobro, které lze vyprodukovat tady na zemi a koresponduje s lidskou přirozeností stvořenou Bohem. Přirozeností tvořenou tělem, intelektem a duchem. Je to dobro, na kterém musí mít možnost podílet se všichni jednotlivě, přičemž stát to má občanovi subsidiárně umožňovat. Církev se o pozemské dílo člověka zajímá. To je však pouhým prostředkem. Nebe dává smysl zemi.

Bylo toto obecné dobro již uskutečněno? Nebylo. Podívejme se proč. Politické strany a lobby myslí jenom na sebe. Sociální stát ovlivňuje rozhodnutí lidí a rodin. Stát odrazuje od duchovního života a řídí ten intelektuální, přičemž konzumismem ukládá ten materiální. Občan se netěší bezpečnosti, prožívá nespravedlnost, překážky v možnosti rozhodovat se, nepoznává opravdový blahobyt, pravou výchovu. Prakticky nemůže naplno žít vlastní lidskou přirozenost, protože laicistický stát neuznává obecné hodnoty související se stvořením a s Bohem, který stvořil zákony, jimž se musí stát přizpůsobovat. Proto se stát, který relativizoval přirozené hodnoty a zákony, sám na nohou neudrží. Příkladem je rodina. Jejími prvky jsou jednota, nerozlučnost a plodnost. Jsou určeny přirozeností a Zjevením. Rodina je pak zdrojem života, manželství je Kristem povzneseno ke svátostné důstojnosti. V posledních letech byla hodnota manželství modifikována a církvi jakožto morální autoritě byla v souvislosti s rodinou odňata jurisdikce.

Kdyby nyní měla církev zařadit do svého magisteria státní zákony, co by se stalo? Stačí pomyslet na náboženskou výchovu, jež učí něco jiného než agnostický scientismus a vštěpuje povinnosti, které modernistický scientismus odmítá. Co nastane? Je pravda, že dnešní laický stát je agnostický a k náboženství má vztah oportunistický a konvenční, ale měl by se mít na pozoru a neponechávat zběžně stejná práva tomu, co se řídí přirozeností, i tomu, co nikoli. Především si však laický stát nemůže nárokovat, aby se církev adaptovala na jeho zákony pod záminkou přijetí „lidských práv“ těch, kteří nemají tytéž hodnoty. Měla by snad církev zneuznat důstojnost člověka, zákony stvoření i samotného Stvořitele? Co by to bylo za církev? Bezpochyby nějaká instituce sociální etiky postrádající základy.

Odluka státu od církve se vždycky interpretuje Kristovými slovy: „Dávejte císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu.“ Dvě autority jsou nezávislé, ale zdroj je tentýž, nebo ne? Předmět (člověk) je tentýž, nebo ne? Ač je to metafyzický dualismus, tak separace těchto dvou autorit podřízením jedné vůči druhé by při jejich nezávislosti vedla k dehumanizaci člověka. Boží zákony nelze separovat od těch lidských.

V globálním světě by se mohlo stát ještě něco horšího. Globální svět se udrží na nohou jedině, pokud akceptuje řadu obecně sdílených hodnot. Mnozí proto myslí na nejsnadněji přijatelnou obecnou hodnotu, totiž na životní prostředí, z něhož chtějí učinit univerzální náboženství. Těmi však mají být mravní hodnoty, nikoli rasové, kulturní či jiné. Musejí se tedy vztahovat k jedinečné důstojnosti člověka, která musí být homogenní a sdílenou hodnotou. Tato hodnota umožní opravdovou přirozenou solidaritu mezi lidmi, přirozenou lásku. Problém ekonomické bídy plyne z problému mravní bídy. Mravní zákon je vtištěn do ducha každého stvoření. Popřít jej a nezařadit do státních zákonů, může vyvolávat dojem, že lze snáze hledat svobodu, ale ve skutečnosti usnadňuje pouze ztrátu svobody a uzákoňování neřádu.

Církev jako největší organizovaná mravní autorita na světě, jak píše František v Lumen fidei, má střežit Pravdu, vychovávat, udělovat svátosti a vést k modlitbě. Tak si můžeme být jisti, že je třeba „všechno obnovit v Kristu“, abychom měli „Kristův pokoj v Kristově království“. A uskutečnit tak to proslulé obecné dobro. Jinak neuskutečníme nic a budeme se za to jednoho dne zodpovídat.

Z internetového deníku La nuova Bussola quotidiana, 7. července 2014
přeložil Milan Glaser

Ettore Gotti Tedeschi

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.