Proč bylo zrušeno a obnoveno Tovaryšstvo Ježíšovo

8.8.2014 

Před 200 lety, 7. srpna 1814, Pius VII. obnovil či znovu založil Tovaryšstvo Ježíšovo, které bylo zrušeno 41 let před tím Klementem XIV., tedy více než dvě století po oficiálním uznání tohoto kněžského a misionářského řádu založeného Ignácem z Loyoly a schváleného papežem Pavlem III. roku 1540. Toto výročí přichází rok poté, co byl na Petrův stolec zvolen poprvé v dějinách církve jezuita, Jorge Mario Bergoglio. O. Robert Danieluk, historik a archivář jezuitské generální kurie, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas přibližuje tento pohnutý úsek dějin Tovaryšstva Ježíšova a vysvětluje jezuitskou vazbu k papežství:

Dějiny Tovaryšstva Ježíšova byly vázány k římskému biskupovi od svého počátku, zejména zvláštním slibem, který měl podle vůle našeho zakladatele svatého Ignáce z Loyoly od začátku charakterizovat Tovaryšstvo Ježíšovo a vyjadřuje poslušnost papeži ve všem, co se týká misií. Někteří jezuité, kteří skládají tento poslední slib, jsou označováni jako „profesové“, a kromě třech slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, které v katolické církvi skládá každý řeholník, se tedy tímto čtvrtým slibem ještě těsněji přimknul ke Svatému otci.

Jezuitský historik pak popsal důvody, které roku 1773 vedly Klementa XIV. ke zrušení Tovaryšstva Ježíšova:

Historikové uvádějí různé politické, ideologické a ekonomické důvody. Papež Klement XIV. byl celé roky vystaven silnému nátlaku katolických mocností, zvláště španělského, francouzského a portugalského dvora. Nejvýznamnější katolické vlády té doby požadovaly „smrt“ jezuitů. Považovaly totiž Tovaryšstvo za překážku výkonu královské moci i společenského řádu, který chtěly zdokonalit za pomoci osvícenských ideálů, podle nichž církev měla být součástí tohoto řádu a být plně závislá na občanské moci. Církev neměla být svobodná, ale naopak poslušná svému králi. Tento stav věcí, jak to odůvodňovali různými způsoby intelektuálové té doby, vedl potom krále a další politické představitele té doby ke kladení velmi silných, ba ultimativních požadavků papežovi, aby zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo, ve kterém spatřovali překážku uskutečnění svých sociálních, politických a také církevních ideálů inspirovaných filosofií Osvícenství.

Po jednačtyřiceti letech však došlo k přehodnocení a rehabilitaci, pokračuje o. Danieluk:

Nebyla to náhoda. Mezi zrušením a obnovením Tovaryšstva se ve světě změnilo hodně věcí na rovině politické a také intelektuální. Především to byl výbuch Francouzské revoluce a její důsledky, tedy teror, gilotina, změny v politickém a společenském řádu a napoleonské války vedly samotné krále nebo jejich nástupce k přehodnocení jejich politiky. Nebyl už takový tlak na papeže. Paradoxně bylo papežství osvobozeno od svízelných okolností, od ochrany katolických mocností a tak svobodně znovu zvážilo svoji politiku vůči Tovaryšstvu Ježíšovu. Toto papežství tedy v osobě Pia VII. prohlásilo, že Tovaryšstvo Ježíšovo může opět existovat na celém světě jako řehole založená Ignácem z Loyoly.

O. Danieluk pak přechází k současnosti a odpovídá na otázku, zda všemi obdivovaný styl papeže Františka, tedy neokázalost, jednoduchost slovního projevu a přímočarost jeho kázání souvisejí s jezuitskou formací?

Myslím, že to všechno s tím souvisí, protože jako na každém člověku se také na Svatém otci podepisují jeho vlastní životní osudy. Nosíme v sobě svůj život, svoje zkušenosti, svoji formaci a spiritualitu. Zdá se mi, že je velmi obtížné rozlišit, kde je papež jezuitou a kde biskupem, knězem či Argentincem... To všechno jde pospolu. V mnoha jeho textech, kázáních anebo při různých osobních setkáních jsou patrné prvky spirituality svatého Ignáce, jak ji obsahují zejména Duchovní cvičení.

Archivář jezuitského řádu potom odpovídá na otázku, zda je působení papeže Františka příležitostí k oživení ignaciánské spirituality a možná výzvou pro samotné Tovaryšstvo Ježíšovo.

Ignaciánská spiritualita není vyhrazena pouze jezuitům. Duchovní cvičení jsou dobrem pro celou církev a mnozí papežové ještě před papežem Františkem to opakovaně potvrdili a učinili tak ku prospěchu celé církve. Každá spiritualita je nabídkou a ta ignaciánská je jednou z mnoha, které v církvi existují. Svoji účinnost prokázala v různých okolnostech a epochách a zdá se, že je stále velmi vhodná také pro dnešní dobu. Proto ji papež svým specifickým způsobem v některých bodech tak dobře podává a myslím, že lidé, kteří mu přicházejí v tak hojném počtu naslouchat, jeho slova dobře přijímají, chápou je a vítají. Totéž platí pro jezuity. My jsme stále částí církve, která se drží ignaciánské spirituality a zpřístupňuje tento duchovní odkaz všem, kdo si jím chtějí posloužit. Snažíme se sledovat svoje povolání tímto způsobem.

Říká O. Robert Danieluk, archivář generální kurie jezuitského řádu.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.