17.8.2014 

1. O tom, jaký dialog je součástí misijního poslání církve, mluvil papež František
na dopoledním setkání se členy Federace biskupských konferencí Asie.
2. V podvečer slavil Petrův nástupce závěrečnou eucharistii šestého asijského setkání mládeže.

Svůj nedělní program začal papež ráno v kapli na nunciatuře křestní bohoslužbou, během níž udělil svátost křtu otci jedné z obětí ztroskotání trajektu Sewol panu Lee Ho-jin, který jej v pátek v Tedžonu požádal o křest. Prostý obřad proběhl v korejštině a sloužil jej zvláštní papežův sekretář a tlumočník pro návštěvu v Koreji, o. John Chong Che-chon. Pouze samotný křest a pomazání křižmem uděloval papež. Pokřtěný dostal jméno František. Spolu ním se křtu účastnili jeho syn, dcera a kněz, který jej připravoval ke křtu.

ad 1. Petrův nástupce se potom ze Soulu vydal vrtulníkem do 102 km vzdáleného města Haemi v diecézi Tedžon k tzv. svatyni neznámého mučedníka. Tento kostel je zbudován na místě, kde bylo v polovině 19. století mučeno a popraveno 132 křesťanů, jejichž identita není známa. Tady se papež setkal se členy Federace asijských biskupských konferencí (FABC), aby se společně pomodlili dopolední modlitbu liturgie hodin, tedy breviář. Federace asijských episkopátů sdružuje 19 biskupských konferencí ze 27 zemí a 9 přidružených členů, tedy církví nemajících biskupské konference. Po modlitbě její předseda indický kardinál Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje, ve své úvodní promluvě zmínil, že Asii obývá 60% světové populace, převážnou většinu tvoří mladí lidé a načrtnul pak celkovou situaci tohoto kontinentu: jeho přirozenou religiozitu, ale také sekularizaci, materialismus a individualismus pojící se s globalizací.

Papež František ve své obsáhlé promluvě vyšel z posynodální apoštolské exhortace Jana Pavla II. (Ecclesia in Asia, 29), která označuje dialog za podstatnou součást misijního poslání církve v Asii. „Východiskem a základem takového dialogu – řekl papež - musí být vědomí naší křesťanské identity, protože nelze začínat od nuly. A na druhé straně je zapotřebí empatie a přívětivosti vůči jednotlivcům i kulturám. Papež pak poukázal na tři překážky dialogu: relativismus, povrchnost a bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi:

„ Úkol osvojit si vlastní identitu a vyjádřit ji není vždy snadný, poněvadž jsme hříšníci a vždycky budeme pokoušeni duchem tohoto světa, který se projevuje různými způsoby. Chtěl bych poukázat na tři. První z nich je šalebné mámení relativismu, který zatemňuje zář pravdy, otřásá zemí pod našima nohama a tlačí nás k tekutým pískům zmatku a beznaděje. Je to pokušení, s nímž se v dnešním světě potýkají rovněž křesťanská společenství a způsobuje lidem zapomnění na to, že „za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky“ (Gaudium et spes, 10; srov. Žid 13,8). Nemluvím tu o relativismu chápaném pouze jako myšlenkový systém, ale o každodenním praktickém relativismu, který téměř nepozorovaně oslabuje jakoukoli identitu.

Druhý způsob, kterým tento svět ohrožuje solidnost naší křesťanské identity je povrchnost: tendence zaobírat se módními záležitostmi, tretkami a zábavami místo toho, abychom se věnovali věcem, na kterých opravdu záleží (srov. Flp 1,10). V kultuře, která oslavuje povrchnost a nabízí četné způsoby výmluv a úniků, to představuje vážný pastorační problém. U služebníků církve se tato povrchnost může projevovat také zaujetím pro pastorační plány a teorie na úkor přímého a plodného kontaktu s našimi věřícími a také nevěřícími, zejména mladými, kteří potřebují naopak solidní katechezi a bezpečné duchovní vedení. Bez zakořenění v Kristu se pravda, pro niž žijeme, rozštěpí, praktikování ctností formalizuje a dialog se redukuje na jakési vyjednávání nebo na dohodu na nesouhlasu. Sjednává se nesouhlas, protože vody jsou stojaté. Tato povrchnost nám velice škodí.

Potom je tu třetí pokušení, kterým je zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi, pronesenými větami, předpisy a stanovami. Ježíš přece velice zápasil s těmi, kdo se skrývali za zákony, předpisy a snadné odpovědi a nazýval je pokrytci. Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu, víra směřuje k „vyjití ven“. Chce se dát pochopit, rodí svědectví, generuje poslání. V tomto smyslu nás víra uschopňuje, abychom ve svém svědectví naděje a lásky byli současně odvážní a pokorní. Svatý Petr nám říká, že musíme být stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Naše křesťanská identita nakonec spočívá v závazku klanět se jedině Bohu a mít se navzájem rádi, vzájemně si sloužit a svým příkladem ukazovat nejenom v co věříme, ale také v co doufáme a kdo je Ten, do koho jsme vložili svoji důvěru (srov. 2 Tim 1,12).“

Potom se papež pozastavil u druhého opěrného bodu dialogu:

„A nakonec, spolu s jasným cítěním své vlastní křesťanské identity vyžaduje autentický dialog také schopnost empatie. Aby byl dialog, musí být empatie. Výzva, před níž stojíme, spočívá v tom, abychom se neomezovali na slyšení slov, která nám druzí říkají, ale chápali nevyřčenou komunikaci jejich zkušeností, jejich nadějí a jejich očekávání, jejich těžkostí a toho, co jim nejvíce leží na srdci. Tato empatie musí být plodem našeho duchovního vhledu a osobní zkušenosti, která nás vede k tomu, abychom v druhých spatřovali bratry a sestry a „naslouchali“ jejich slovům a skutkům i tomu, co je za nimi, a co chtějí sdělit svým srdcem. V tomto smyslu od nás dialog vyžaduje autenticky „kontemplativního“ ducha otevřenosti a přívětivosti. Nemohu vést dialog, jsem-li vůči druhému uzavřen. Nejenom tedy otevřenost, ale i přívětivost. Přijď ke mně domů, do mého srdce. Mé srdce tě přijímá a chce ti naslouchat. Tato empatie nás uschopňuje k pravému lidskému dialogu, ve kterém slova, myšlenky a otázky pramení ze zkušenosti bratrství a sdíleného lidství. Chceme-li jít až teologickým základům, jděme k Otci, který nás stvořil všechny. Jsme dětmi téhož Otce. Schopnost empatie vede k ryzímu setkání, ve kterém se mluví od srdce k srdci.“

Papež pak vyzval nejenom k politickému, ale i bratrskému dialogu ty země, které nemají plné vztahy se Svatým stolcem, protože by byl užitečný pro všechny. „Křesťané přece nepřicházejí jako dobyvatelé, nepřicházejí odejmout identitu, ale přinášejí tu svoji a chtějí společně s druhým jít.“ V samotném závěru pak řekl:

„Hledíme-li na obrovský asijský kontinent, na jeho rozlehlá území, starobylé kultury a tradice, uvědomujeme si, že v Božím plánu jsou vaše komunity vskutku pusillus grex, malým stádcem, jemuž je však přesto svěřeno poslání nést světlo evangelia až na konec země. Je právě jako hořčičné zrnko. Všichni společně svěřme Matce Boží svoje církve, tento asijský kontinent, aby nás jako Matka naučila to, co umí učit maminka: kdo jsi, jak se jmenuješ a jak jít životem spolu s druhými. Prosme společně Matku Boží.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy k asijským biskupům je ZDE

ad 2. V půl páté odpoledne papež slavil eucharistii na závěr asijského setkání mládeže. Bohoslužba se konala v areálu hradu Haemi z 15. století. 40 tisíc mladých účastníků ze 22 asijských zemí sborově recitovalo latinské odpovědi eucharistické liturgie. Papežovo anglické kázání bylo tlumočeno simultánně do jazyků všech účastnických zemí a přenášeno rozhlasem a mobilní technikou.

„Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků! - Tato slova, která jsou součástí motta 6. Asijského dne mládeže, dávají útěchu nám všem a posilují nás. Asijská mládeži, jsi dědičkou obrovského svědectví, drahocenného vyznání víry v Krista. On je světlem světa, světlem našeho života!“

Korejští mučedníci a bezpočet dalších v celé Asii – pokračoval papež - odevzdali svá těla pronásledovatelům, nám však předali trvalé svědectví toho, že světlo Kristovy pravdy vyhání každou temnotu a Kristova láska slavně vítězí. V jistotě Jeho vítězství nad smrtí a svou účasti na tomto vítězství, můžeme čelit výzvě být Jeho učedníky ve svých životních situacích a ve své době.

„ Asijský kontinent, proniknutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou vašeho svědectví Kristu, jenž je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako mladí, kteří nejenom žijete v Asii, ale jste z tohoto obrovského kontinentu, máte právo a úkol plně se podílet na životě svých společností. Nemějte strach nést moudrost víry do každé oblasti společenského života! Jako mladí Asijci vidíte a milujete zevnitř všechno, co je ve vašich kulturách a tradicích krásné, šlechetné a opravdové. Zároveň jako křesťané také víte, že evangelium má očistnou sílu pozvednout a zdokonalit tento odkaz. Díky Duchu svatému, kterého jste dostali ve křtu a jehož přítomnost byla zpečetěna biřmováním, můžete v jednotě se svými pastýři uplatňovat četné pozitivní aspekty různých asijských kultur. Jste rovněž schopni rozlišovat to, co je neslučitelné s vaším životem milosti, která ve vás zakořenila křtem, i ty aspekty současné kultury, jež jsou hříšné, zkažené a smrtonosné.“

„Jste plni optimismu, energie a dobré vůle, charakteristických pro toto období svého života, řekl dále papež mladým Asijcům:

„Dovolte Kristu, aby přetvořil váš přirozený optimismus na křesťanskou naději, vaši energii na mravní ctnosti, vaši dobrou vůli v ryzí lásku, která se umí obětovat! To je cesta, kterou jste povoláni se ubírat. To je cesta k přemožení všeho, co ohrožuje naději, ctnost a lásku ve vašem životě a ve vaší kultuře. Takto se vaše mládí stane darem pro Ježíše i svět.“

A s odkazem na dnešní evangelium o kananejské ženě František pokračoval:

„Ve svém křesťanském životě budete stejně jako učedníci v dnešním evangeliu častokrát pokoušeni odhánět cizince, nuzného, chudého a zkroušeného. Tito lidé svým způsobem opakují zvolání ženy z evangelia: „Pane, pomoz mi!“. Prosba kananejské ženy je zvoláním každého člověka, který hledá lásku, přijetí a přátelství s Kristem. Je to povzdech mnoha lidí v našich anonymních městech, prosba mnoha vašich současníků a modlitba všech mučedníků, kteří i dnes snášejí pronásledování a smrt v Ježíšově jménu: „Pane, pomoz mi!“. Odpovězme na tuto invokaci ne jako ti, kdo odhánějí prosící lidi jako by služba potřebným znemožňovala přebývat v Pánově blízkosti. Nikoli! Musíme být jako Kristus, který odpovídá na každou prosbu o pomoc láskou, milosrdenstvím a soucitem.“

Svoji homilii pak Svatý otec zakončil:

„Drahá asijská mládeži, přeji vám, abyste v jednotě s Kristem a církví, šli touto cestou, která vás jistě naplní radostí. A nyní, když se připravujeme k eucharistickému stolu, obraťme se k Marii, naší Matce, která přivedla na svět Ježíše. Ano, Matko naše Maria, přejeme si přijmout Ježíše, pomáhej nám svým mateřským cítěním přinášet Jej druhým, věrně Mu sloužit a ctít Jej v každé době a na každém místě v této zemi a v celé Asii. Amen.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Po bohoslužbě se papež odebral do Soulu, tentokrát namísto vrtulníku znovu vlakem vzhledem k nepříznivému počasí.
S Koreou se papež rozloučí v pondělí ráno našeho času. Před tím však ještě bude sloužit mši svatou za smíření v Koreji v soulské katedrále spolu s Korejskou biskupskou konferencí.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.