10.9.2014 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

V našem cyklu katechezí o církvi jsme začali uvažovat o tom, že církev je matka. Posledně jsme zdůraznili, jak nám církev umožňuje světlem a silou Božího Slova růst, ukazuje nám cestu spásy a brání nás před zlem. Dnes bych rád podtrhl významný aspekt tohoto výchovného působení naší matky církve, totiž způsob, jakým nás učí skutkům milosrdenství.

Dobrý vychovatel míří k podstatě. Nezabíhá do detailů, ale chce předat to, na čem doopravdy záleží, aby syn či žák našel smysl a radost ze života. Pravdu! A podstatné je podle evangelia milosrdenství. Podstatou evangelia je milosrdenství. Bůh poslal svého Syna, Bůh se stal člověkem, aby nás spasil, tedy aby nám prokázal milosrdenství.Zřetelně to říká Ježíš, který shrnuje pro učedníky svoje učení slovy: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Může existovat křesťan, který není milosrdný? Nemůže. Křesťan nezbytně musí být milosrdný, protože v tom spočívá jádro křesťanství. Církev, věrná tomuto učení, nemůže než opakovat svým dětem totéž: „Buďte milosrdní“ jako je Otec a jako byl Ježíš.

Církev tedy jedná jako Ježíš. Nedává teoretické přednášky o lásce, o milosrdenství. Nešíří ve světě filosofii, cestu moudrosti... Křesťanství je jistě i toto všechno, ale v důsledku, reflektováním. Matka církev učí jako Ježíš příkladem, a slova slouží k vysvětlení významu jejích skutků.

Matka církev nás učí dávat najíst hladovému, napít žíznivému, obléknout neoděného. A jak to dělá? Dělá to příkladem mnoha světců a světic, kteří to všechno vzorně konali; a činí to také příkladem mnoha tatínků a maminek, které učí svoje děti, že to, co nám přebývá, je pro ty, kteří mají nedostatek. To je velmi důležité. V těch nejobyčejnějších křesťanských rodinách platilo vždycky zlaté pravidlo pohostinnosti: nikdy nechybí pokrm či postel pro toho, kdo je v nouzi. Jedna maminka mi v jedné jiné diecézi kdysi vyprávěla, jak tomu učila svoje děti a říkala jim, aby dávaly jíst tomu, kdo má hlad. Měla tři. Jednoho dne u oběda, když byl tatínek v práci a zůstala se svými třemi dětmi ve věku sedmi, pěti a čtyř let sama, zaklepal u dveří nějaký pán a prosil o něco k jídlu. Maminka mu řekla: „Počkejte chvíli.“ Vrátila se a řekla dětem: „Je tu nějaký pán a chce jíst. Co uděláme?“ – „Dejme mu najíst, maminko, dejme mu najíst.“ Každý měl na talíři kus masa a brambory. „Dobře, dáme mu každý polovinu ze svého.“ – „Ach, to ne, mami, to ne.“ – „Ale tak to je, musíš mu dát ze svého.“ Tak učila tato maminka děti, jak dát najíst druhému ze svého. Tento krásný příklad mi moc pomohl. „Ale, maminko, mně nic nezbude...“ – „Ale jdi! Dej ze svého“. Takto nás učí matka církev. Vy početné maminky, které jste zde, víte, jak máte učit svoje děti, aby se dělili o svoje věci s těmi, kdo mají nedostatek.

Matka církev učí být nablízku nemocnému. Kolik jen svatých a světic sloužilo Ježíši tímto způsobem! A kolik jen obyčejných mužů a žen denně prokazuje tento skutek milosrdenství v nemocnicích, domovech důchodců, či ve vlastním domě, když slouží nemocnému člověku.

Matka církev nás učí být nablízku tomu, kdo je ve vězení. Někdo možná řekne“ „Ale, otče, to je nebezpečné. Jsou to zlí lidé.“ – Ale každý z nás – slyšte dobře – každý z nás je schopný dopustit se téhož, co učinil onen muž či žena, kteří jsou ve vězení. Všichni máme schopnost zhřešit a udělat totéž a pochybit v životě. Oni nejsou horší než ty a než já. Milosrdenství překonává každou zeď, každou bariéru a neustále vede ku hledání člověka, lidské tváře. Milosrdenství mění srdce i život, může obrodit člověka a umožnit mu, aby se nově zařadil do společnosti.

Matka církev učí být nablízku tomu, kdo je opuštěn a umírá o samotě. To dělala blahoslavená Tereza na ulicích Kalkaty a dělali a dělají mnozí křesťané, kteří nemají strach stisknout ruku tomu, kdo je na odchodu z tohoto světa. Také zde se dostává milosrdenství tomu, kdo odchází, i tomu, kdo zůstává, a umožňuje nám pocítit, že Bůh je větší než smrt a pokud zůstáváme v Něm, loučíme se „na shledanou“. To dobře pochopila blahoslavená Tereza. Říkali jí však: „Matko, to je ztráta času.“ Nacházela na ulici umírající lidi, jejichž těla ohryzovali potkani. Donesla je domů, aby umírali v čistotě a klidu, s pohlazením a v pokoji. Říkala jim na shledanou! A tam, u nebeské brány na ni pak čekali, aby jí otevřeli. Stejně jako ona jednají mnozí. Doprovázejme lidi k dobré a pokojné smrti.

Drazí bratři a sestry, církev je matkou tím, že učí svoje děti skutkům milosrdenství. Osvojila si tuto cestu od Ježíše a naučila se, že je to pro spásu podstatné. Nestačí mít rád ty, kteří nás mají rádi. Nestačí prokazovat dobro tomu, kdo prokazuje dobro nám. Ježíš říká, že tak to dělají pohané. Aby se svět změnil k lepšímu, je třeba prokazovat dobro tomu, kdo nám to nemůže oplatit, jako to učinil Otec nám, když nám dal Ježíše. Kolik jsme zaplatili za svoje vykoupení? Nic, všechno zadarmo! Prokazujme dobro a nečekejme nic nazpět, na oplátku. Tak jednal Otec s námi, a my máme jednat stejně. Konej dobro a jdi dál! Jak krásné je žít v církvi, v naší matce církvi, která nás učí tomu, co nás učil Ježíš. Děkujme Pánu, který nám dává milost mít za matku církev, jež nás učí cestě milosrdenství, která je cestou života. Děkujme Pánu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.