15.7.2004 

Antonio Spadaro S.J.

Je večer. Jeden muž kráčí ulicemi Alžíru. Má v ruce knížku. Otevře ji. Začne číst první řádky. Zpomalí chůzi. Pak se na chvíli zastaví. Zavře knihu. Přitiskne ji na hruď a běží do svého pokoje, aby ji doslova zhltal beze svědků. Tím mužem je 20letý Albert Camus. Kniha má titul ?Les Îles?. Autorem je jeho profesor filozofie na lyceu v Alžíru, Jean Grenier. Jsme v roce 1933.

Snad ani není možné důkladně pochopit citlivé body a vitální napětí Camusova díla, v jeho zrodu, nepřipomenou-li se ?Les Îles? (Ostrovy). Četba tohoto díla je pro tohoto žáka ?otřesem? a zároveň ?zjevením?. Vždyť od té chvíle začíná brát vážně své povolání spisovatele. V době, kdy jsem objevil Ostrovy ? píše Camus ? myslím, že jsem chtěl už psát knihy, ale opravdu jsem se k tomu rozhodl po této četbě? . Vždyť právě z toho roku 1933 pocházejí "La Maison mauresque" a "l´Hymne á la Méditerranée". Grenier svou naukou a svými ?Ostrovy? dal svému žáku půdu k úvahám, ne-li opravdovou a vlastní strukturu myšlení. V roce 1959 žák podepíše úvod nového vydání knihy svého učitele a bude to nevědomky jeho závěť: krátce nato zemře při automobilové nehodě v Monterau, asi sto kilometrů od Paříže. A tak aspoň ideálně umělecká dráha velkého francouzského spisovatele začíná a končí první knížkou jeho učitele filozofie. Připomeňme, že v roce 1957, když Camus dostal Nobelovu cenu za literaturu vzdal ve své řeči ve Stockholmu hold svému učiteli z mládí.

Jean Grenier se narodil v Paříži r. 1898. Své mladí strávil v Saint-Brieuc v Bretoňsku, kde chodil do gymnázia. Na univerzitní studia přešel opět do Paříže. Stal se učitelem. Ve dvacátých letech hodně cestoval ( Rakousko, Itálie, Řecko, Španělsko Velká Britanie a pak řada konferencí v Holandsku, Polsku, Československu, Turecku a Řecku) stává se literárním kritikem, píše eseje pro různé časopisy, mezi nimi pro Nouvelle Revue Française. Byl přítelem básníků a intelektuálů té doby jako Max Jacob a André Malraux. H. R. Lottman definoval Greniera v monumentálním životopisu Alberta Camuse slovy ?geniální druh laického jezuity?. Od roku 1930-1938 vyučoval filozofii na gymnáziu v Alžírsku, pak se stal univerzitním profesorem. Mezi jeho žáky bude také Edmond Charlot, který se stane nakladatelem a bude vydávat texty svého učitele i svého spolužáka. Knihovna Charlot, Les vraies richesses, se stane opěrným bodem pro skupinu intelektuálů, kteří byli označováni jako ?Alžírská škola?, mladí autoři (kromě Camuse, René Jean-Clot, Max-Pol Fouchet, Claude de Fréminville atd?) spojení nejen estetickými zásadami, ale i společnou vášní pro Středozemí a jeho kulturní zdatnost.

Grenier se nikdy nebude chlubit, že měl vliv na své žáky. Vzhledem k nejslavnějšímu z nich píše: ?Jestli jsem mu něco dal, pak je to asi tak jako se přenáší nemoc nebo jako se člověk nakazí vášní. Avšak on už měl všechny zárodky této nemoci či této vášně. Neudělal jsem nic víc, než že jsem jim dal rychle vyrašit?. Naopak Camus při jednom setkání s Gabrielem D´Aubarédem tvrdil: ?Grenier mi dal chuť k filozofické meditaci: vedl mou četbu. Svým stylem a sensibilitou je jedním z našich nejpřednějších spisovatelů ? Grenier byl a zůstal mým učitelem?.

Co četl Camus tak rozhodujícího během oné večerní procházky, když měl v ruce knížku svého učitele? ?V každém životě existuje a zvláště na jeho počátku, okamžik, který rozhoduje o všem. Tento okamžik je těžké najít, je pohřben pod hromadou okamžiků, jež se v milionech na něho navršili a jejichž prázdnota děsí?. (Grenier, Isle 33). To je ono bleskové Incipit Ostrovů. ?Okamžik? který pro Greniera všechno rozhodl, je ta chvíle, kdy vyhmátl ?iluzorní ráz věcí?, jejich prázdnotu, spojenou s tím, co po několika letech definoval jako zoufalství z toho že člověk nemůže utrhnout ?onu růži bez trnů, kterou je lyrická plnost okamžiku?. Camusova reakce na četbu má ozvěnu ve vzpomínce po 26 letech: ?Otřes, který jsem zažil, vliv, jaký to na mne mělo a na mnoho z mých přátel, mohu přirovnat k šoku, jaký vyvolaly v celé naší generaci ?Les nouritures terrestres?. Avšak zjevení Ostrovů (od Greniera) bylo jiné povahy?. V roce 1897 vydal André Gide Les nourritures terrestres, jež začal psát před třemi roky v Tunisku. Svazek, prosáklý smyslností a lyrismem, byl hymnem na život, rozkoše, svobodu z každodenních močálů. v roce 1935 vydal Nouvelles nourritures.

Camus tvrdí, že ?zjevení? odhalené četbou ?Les Iles? bylo jiného druhu než to vyvolané stránkami Gide. Proč? Dvacetiletý Camus, opilí životem jako jeho přátelé, hnán svou ?mladou krví?, chtěl sbírat ze světa jen krásy a radosti. A tak tu a tam slavil sňatek se světem jako např. ve Svatba v Tipase: ?Mimo slunce, polibků s divokých vůní, všechno se zdá marné /... zcela se mě zmocňuje velká prostopášnost přírody a moře?. Pro Camuse a jeho přátele přichází příliš pozdě četba Gidových stránek, navzdory souznění s postoji k životu: oni se už dychtivě živili pozemskými živinami, aniž by měli zapotřebí, aby je někdo k tomu vybízel. Jestli něco měli zapotřebí pak: ?aby byli konečně vytrženi ze svého štastného barbarství?.

Jistě, píše Camus, kdyby se o to pokoušeli chmurní kazatelé, schopní vrhat jen prokletí, byla by jejich reakce zuřivá a sarkastická. Potřebovali mnohem jemnější učitele, snad také zamilované do ?světla a jasu těl?, ale kteří by byli schopni dát jim pochopit, že ona láska k ?moři, světlu, tvářím? je zoufalou láskou, protože ulpívá na vzhledu, který je určen k zániku. ?Les Iles? navrhoval jinou skutečnost, která počítala s mladistvým neklidem, který ?pozemské požitky? nedokázaly utišit: ?Tato kniha totiž, aniž by popírala smyslovou skutečnost, jež byla naším královstvím ? píše Camus ? ji zdvojnásobňovala jinou skutečností, která počítala s naším mladistvým neklidem?. "Les Iles" nabízí výstřední, alternativní život, zařazuje do něho další rozměr: Camus začne vnímat pomíjivost, vystřízlivění a právě v té chvíli, jak jsme už řekli, začne brát vážně své povolání spisovatele.

Témata, jež charakterizují ráz úvah evropských intelektuálů po 1. světové válce, jako smrt, samota, postavení člověka na zemi potkávají v ?Les Iles? Pascalovy meditace. Vždyť právě v ?Myšlenkách? je člověk pojat jako ten, kdo byl ve snu přenesen na opuštěný ostrov a který se probudí, aniž by věděl, kde je, a také aniž by věděl, jak se odtud dostat. Grenier začíná své reflexe právě od této radikální a holé skutečnosti. Obsahují řadu symbolických obrazů, které se inspirují některými ostrovy (ostrovy Keguelen, Šťastné ostrovy, Velikonoční, Boromejské) Tyto ostrovy žijí mezi skutečností a obrazotvorností... Krajiny se stávají etapami cesty svědomí neúnavně napjatého k ?tomu co je za? Grenier spojuje toto vnitřní hledání s nutností dotknout se rukou konkrétnosti a prostoty existence. Má pěkný příměr o růženci, který vyjadřuje tuto touhu: ?Kazatel varoval ty, kteří se vysmívají modlitbě růžence: ?stále táž formule, říkal, ale kdy člověk miluje, může říci něco jiného než ?Já tě mám rád? Láska shrnuje do sebe všechny chvíle a všechny bytosti?.

Cesta líčená v ?Les Iles? má vyhraněný cíl: ne uniknout sobě, což je nemožné, nýbrž znovu se najít. Cesta se tedy stává prostředkem jako tělesná cvičení pro jezuity...? Ba dokonce tvrdí Grenier trochu překvapivě pro cestopisnou knihu: ?Tato řada symbolických obrazů popisuje člověka zbaveného všeho, co může v jeho životě představovat epizoda, vnějškovost, zábava...?. Dokonce i jistá přitažlivost Východu se promítne je do křesťanských slov Pascala a do jeho vidění Boha. Camus to komentuje: ?Zvíře si užívá a pojde, člověk žasne a umře, ale kde je přístav?? Otázka zaznívá v celé knize: Grenier ?uzavírá svou cestu meditací o absolutním a božském?. A Camus reaguje s vyhrocenou sensibilitou, protože cítí, že se tu dotkl obnaženého nervu. Poetická próza Greniera, vždy na rozhraní deníku, filozofické úvahy a vyprávění, neříká nic otevřeně, naznačuje, dává vytušit, jemně navrhuje, probouzí svědomí. Díky tomuto náznakovému psaní je každý čtenář této knihy uváděn ke ?hlubší úvaze?, zvláště mladík vychovaný mimo tradiční religiozitu, jak to přiznává sám Camus.

Camus, podnícen Grenierem si uvědomuje, že jeho životu nechybí božstva: ?slunce, noc, moře?, avšak jak jednají tito bohové rozkoší? Camus odpovídá lapidárně: ?Naplní, ale pak tě zanechají zoufale prázdným?. A tu přichází bod: ?bylo nutno, aby mi připomenul tajemství a posvátno, konečnost člověka?. A pro Greniera být básníkem, to znamená ?uvědomovat si naši křehkost, ale i naši věčnost?. A co se týká vnímání lidské konečnosti a citu lásky k životu, Camus se musel vnitřně konfrontovat s pronikavými intuicemi Greniera, které se objevují například v jeho ?Středozemských inspirací?, kde připomíná historii Františka Borgiáše, který se vzdal světských výsad a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a byl později svatořečen: ?Věrný dvořan Karla V. a jeho manželky Isabely, který viděl celou jejich slávu, když byl vybrán, aby doprovázel do Granady mrtvé tělo královny, a když viděl v jakém stavu se nacházelo, byl tím tak zasažen a srovnávaje stav, v němž ji spatřil (el non ser) se stavem, v němž ji předtím vídal (el ser), rozhodl se nebrat v úvahu nic pomíjivého a oddat se pouze Bohu. Po návratu domů, říká jeho životopis, se uzavřel do své komnaty a v slzách volal: ?Ne, už nikdy nebudu sloužit pánům, které bych mohl ztratit smrtí!?. To není láska ke smrti, naopak to je úděs, který ho vede, je to vášnivá láska k věčnému životu. Naše tak zvaná láska k životu, srovnána s tímto, je pouze lhostejnost?.

Camus neopírá své jistoty o názory Greniera: naopak zdravé metodické pochybování mu zabránilo aby stal snílkem, ?člověkem zaslepeným ubohými jistotami?. Učedník živil v sobě jako jeho učitel nepokoj. Právě blízkost moře a častý styk s ním ( jež je pro Camusovu mladou krev téměř božstvem ?věčný shon jeho tvořivé existence?) se stává pro Greniera připomínkou a potvrzením pomíjivého rázu věcí: jeho příliv a odliv, jeho rozlehlost, jež oko stěží dokáže obejmout.

Snad právě ve styku s tímto momentem Grenierova myšlení můžeme lépe chápat smysl ?absurdity? stránek jeho největšího žáka. Pro francouzského spisovatele nebyla absurdita nějakým pojmem, nýbrž pocit, který je s to varovat před skutečností, že každý rozlet se musí konfrontovat se smrtí: ?Byl to celá má láska k životu: tichá vášeň pro to, co mi právě unikalo, hořkost pod plamenem /.../ Není láska k životu bez zoufalství nad životem?. Absurdita není pro Camuse přistání, závěr, nýbrž daný fakt, nýbrž výchozí bod, který vede k záhadě, k onomu neviditelnému a nerozluštitelnému tajemství, které má cosi společného s přirozeným stínem každé věci: stín je černou tváří slunce, jako úzkost je černou tváří tajemství světa. A život destilovaný poezií je ? jak píše Grenier ? ?slunce skloňované ve stínu?.

Camusovo umění hledá světlo, středozemní světlo: ?Ó, světlo! Volají všechny postavy, které jsou v antickém dramatu postaveny tváří v tvář vlastnímu osudu. A tento poslední únik byl také náš a nyní jsem to věděl. Konečně jsem se naučil v srdci zimy, že bylo ve mě nepřemožitelné léto?. Je to totéž tryskající světlo opěvované s mimořádnou intenzitou Grenierem ve ?Středozemních inspiracích? Volání ke slunci, celé potřísněné řeckými inspiracemi bude u Camuse pokračovat směrem lidské vůle a ne na půdu mystické bezplatnosti (nezaslouženosti -gratuitas). Camus probádává stín. Dělá to také Grenier, ale jeho reflexe dojde k závěru odlišného znamení: ?Je ve mně ještě příliš mnoho stínu pro tolik světla, které mě volá: často se mi život zdá strašlivý. Ale jsou tak krásné jeho počátky! A začíná každý den?. Grenier dochází k závěru, že ?člověk nestačí sám sobě. Je lepší to uznat, aby šel za tu hranici a hledal jinde plnost, jež odpovídá této prázdnotě?. Cesta zůstává otevřena. Absurdita dává průchod tajemství a naději.

V novém vydání ?Les Iles?, po 30 letech od prvního vydání, Grenier připojí ke svému spisu jednu intuici: přesně tak, jak se stalo Pascalovi, když vylíčil ?ubohost člověka bez Boha?, cítil, že od té chvíle by velmi rád mluvil ? o velikosti člověka s Bohem?. Nemůžeme vědět, zda by Camus následoval svého učitele až do tohoto bodu, kdyby mu to čas dovolil. To Grenierovo, je otevřená a zářivá připomínka, že to může vnímat pouze ten, kdy si uvědomuje ?jasnou závrať Absolutna?. Každopádně se však Camus, také díky svému učiteli, vždycky pohyboval již od počátku uvnitř otázek teologické hodnoty a augustínovské příchuti. Dokazuje to mimo jiné jeho filozofická teze z roku 1936 s titulem ?Křesťanská metafyzika a neoplatonismus, vydaná letos v italštině. Pro Greniera ? Náboženská zkušenost převrací básnickou zkušenost právě v její neschopnosti ?sklízet (trhat) onu růži bez trnů, kterou je lyrická plnost okamžiku? : ?Tehdy jsem si vzpomněl /.../ na malou zahrádku v Assisi, kde František opojený zříkáním se vrhl na růžičky plné ostružin a kde ty pak okamžitě ztratily a nadále ztrácely trny. Náboženská zkušenost se tak vyjeví jako opak básnické zkušenosti. František zatoužil po trnu a dostal růži, navždy.

Převzato z časopisu La Civiltá Cattolica 2004, III 53-60. Zpracoval Antonio Spadaro SJ. Přeložil a upravil P.Josef Koláček SJ.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.