Stáří je zvláštní dobou milosti

28.9.2014 

Promluva papeže Františka k seniorům, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry!

Děkuji vám, že jste přišli v tak hojném počtu! A děkuji za sváteční přijetí: dnes je váš svátek, náš svátek! Děkuji mons. Pagliovi a všem, kteří jej připravovali. A děkuji zvláště emeritnímu papežovi Benediktovi XVI. za jeho účast. Řekl jsem již mnohokrát, že jsem moc rád, že bydlí tady ve Vatikánu, protože to je jako mít doma moudrého praotce. (potlesk) Děkuji.

Vyslechl jsem svědectví některých z vás, kteří prezentovali zkušenosti společné mnohým seniorům a prarodičům. Jedno však bylo odlišné, totiž svědectví bratří, kteří přišli z Qaraqosh, odkud vyvázli z násilné persekuce. Vyslovme jim společně zvláštní „díky“! Je moc krásné, že jste dnes přišli sem. Je to dar pro církev. A my vám nabízíme svoji blízkost, svoji modlitbu a konkrétní pomoc. Násilí na starých lidech je nelidské, stejně jako na dětech. Bůh vás však neopouští, je s vámi! S Jeho pomocí jste a budete pamětí svého lidu, nás a velké rodiny církve. Díky!
Tito bratři dosvědčují, že staří, kteří mají víru, jsou i v nejtěžších zkouškách jako stromy, které nadále přinášejí plody. A platí to také v běžných situacích, kde se však mohou vyskytovat jiná pokušení a jiné formy diskriminací. Slyšeli o nich v některých dalších svědectvích.

Stáří je zvláštní dobou milosti, ve které nás Pán znovu povolává: volá nás, abychom opatrovali víru a předávali ji, volá nás, abychom se modlili zvláště přímluvou, volá nás, abychom byli nablízku těm, kdo jsou v nouzi… Senioři, prarodiče mají schopnost chápat ty nejobtížnější situace, obrovskou schopnost! A když se v těchto situacích modlí, je jejich modlitba mocná!

Seniorům, kterým se dostalo požehnání spatřit děti svých dětí (srov. Žl 128,6), je svěřen velký úkol: předávat životní zkušenost, historii rodiny, společenství, lidu; jednoduše sdílet moudrost i víru, ten nejcennější odkaz! Blaze těm rodinám, kteří mají své prarodiče nablízku! Dědeček je dvojnásobným otcem i babička je dvojnásobnou matkou. V zemích, kde bylo krutě pronásledováno náboženství, myslím například na Albánii, kterou jsem navštívil minulou neděli, v těchto zemích to byli právě babičky a dědečci, kteří se ve skrytu postarali, aby se dětem dostalo křtu, a předali jim víru. Výborně! Skvěle obstáli v pronásledování a zachovali v oněch zemích víru!

Ne vždy však staří lidé mají rodinu, která je může přijmout. Potom je dobře, když existují domovy pro seniory… jen když jsou opravdu domovem a nikoli vězením a slouží starým lidem a nikoli zájmům někoho jiného! Neměly by být domovy, kde senioři žijí zapomenuti, ukryti či přehlíženi. Cítím se blízko těmto starým lidem, kteří žijí v takových ústavech a s vděčností myslím na všechny, kdo je chodí navštěvovat a starají se o ně. Domovy seniorů by měly být „plícemi“ lidskosti v obci, čtvrti a farnosti. Měly by být „svatyněmi“ lidství, kde ten, kdo je starý a slabý, je opatrován a chráněn jako starší bratr či sestra. Návštěvy u seniorů moc prospívají! Pohleďte na naše mladé: někdy je vidíme sklíčené a smutné; ať jdou navštívit starší a stanou se radostnými!

Vyskytuje se však také skutečnost opuštěnosti starých lidí. Kolikrát jen jsou staří skartováni, vydáni na pospas samotě, což je skrytá euthanasie ve vlastním smyslu slova! Je to účinek oné skartační kultury, která našemu světu velmi škodí. Jsou skartovány děti, je skartována mládež, protože nemá práci, a jsou skartováni staří pod záminkou udržení „rovnováhy“ ekonomického systému, jehož středem není člověk, ale bůžek peněz. Všichni jsme povoláni čelit této jedovaté skartační kultuře.

My křesťané spolu se všemi lidmi dobré vůle, jsme povoláni trpělivě vytvářet jinou, přívětivější, lidštější, více inklusivní společnost, která nepotřebuje skartaci těch, kdo jsou slabí na těle i na duchu, ale naopak společnost, která svůj „tah“ měří právě ve vztahu k těmto lidem.

Jako křesťané a jako občané jsme povoláni představovat si vynalézavě a moudře takové cesty, které se s touto výzvou vyrovnávají. Lid, který nepečuje o své staré, a nezachází s nimi dobře, je lid bez budoucnosti! Proč bez budoucnosti? Protože ztrácí paměť a zbavuje se svých kořenů. Avšak pozor: vy sami máte také odpovědnost uchovávat v sobě naživu tyto kořeny! Modlitbou, čtením evangelia a prokazováním skutků milosrdenství. Tak zůstaneme jako živé stromy, kteří i ve starobě nepřestávají nést plody. Jedna z nejkrásnějších věcí v rodině, v našem lidském životě rodiny je pohladit dítě a nechat se pohladit od dědečka a babičky. Díky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.