Rádio Vaticana

Papež František kázal o Jobově nářku, který je modlitbou

30.9.2014

Také nářek se v temných momentech stává modlitbou, ale varujme se teatrálního nářku – zdůraznil dnes papež František v kázání při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež si vzal podnět z prvního liturgického čtení z knihy Job (Job 3,1-3.11-17.20-23) a připomněl lidi, kteří prožívají velké tragédie jako například křesťané, kteří byli vyhnáni ze svých domovů pro svoji víru.

Job proklíná den, kdy se narodil, a jeho modlitba vypadá jako zlořečení. Papež František komentoval první čtení, které ukazuje Joba, jak proklíná svůj život. „Byl vystaven zkoušce – připomněl papež – ztratil rodinu, majetek, zdraví a jeho tělo bylo samý vřed, stalo se jedinou odpornou ranou. V této chvíli byla jeho trpělivost u konce a vyslovil tyto věci. Mluví ošklivě. Byl vždycky zvyklý mluvit popravdě a toto je pravda, kterou v té chvíli vnímá. Také Jeremiáš – připomněl papež – užil stejná slova: »Zhynout měl den, kdy jsem se narodil«. Ptám se však: Je toto rouhání? Rouhá se tento člověk v této situaci?“

„Když Ježíš pronáší slova nářku »Otče, proč jsi mne opustil«, rouhá se? Je to tajemství. Slyšel jsem častokrát lidi, kteří prožívali těžké, bolestné situace, utrpěli velkou ztrátu nebo se cítili opuštěni, přišli s nářkem a kladli tyto otázky: proč? Proč? Vzpouzejí se Bohu. A já říkávám: »Pokračujte v této modlitbě, protože i to je modlitba«. Modlitbou byla i slova, která Ježíš řekl Otci: »Proč jsi mne opustil?«.“

Také Job se takto modlil – řekl dále papež. Modlitba je totiž stanutí v pravdě před Bohem. A Job se nemohl modlit jinak. Modlí se s realitou, pravá modlitba vychází ze srdce, z chvíle, kterou člověk prožívá. Je to modlitba temných momentů, beznadějných životních okamžiků, kdy není vidět obzor.“

„Mnoho, mnoho lidí je dnes v situaci Joba. Mnoho dobrých lidí jako Job nechápe, co se stalo a ptá se proč. Je mnoho bratří a sester, kteří nemají naději. Pomysleme například na velké množství našich křesťanských bratří, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, protože jsou křesťany, a zůstali bez ničeho. Mohou si říkat: »Pane, uvěřil jsem v Tebe. Proč tedy? Copak věřit v Tebe, Pane, je prokletí?«.“

„Pomysleme na staré, opuštěné lidi – pokračoval papež František – pomysleme na nemocné, na spousty opuštěných lidí v nemocnicích. Za všechny tyto lidi a také za nás, až půjdeme temnou cestou, se církev modlí. Církev se modlí! Bere na sebe tuto bolest a modlí se. A my, kteří netrpíme nemocí, hladem a nedostatkem nezbytného, když pocítíme trochu temna v duši si myslíme, že jsme mučedníci a přestáváme se modlit. A někdo řekne: »Pohněval jsem se s Bohem a už nechodím na mši«. – Ale proč? – tázal se papež a odpověděl: kvůli maličkosti.“ František v této souvislosti zmínil svatou Terezii od Dítěte Ježíše v posledních měsících jejího života: „Snažila se myslet na nebe a cítila v sobě jakýsi hlas, který říkal: »Nebuď bláhová, nefantazíruj. Víš, co tě očekává? Nicota.«“

„Častokrát procházíme touto situací, prožíváme tuto situaci. A mnozí lidé myslí jen na to, že skončí v nicotě. A svatá Terezie se modlila a prosila o sílu jít vpřed, v temnotě. Tomu se říká trpělivost. Náš život je příliš snadný, naše nářky jsou divadelní před nářkem tolika bratří a sester, kteří se ocitli v temnotě, skoro ztratili paměť, takřka i naději a žijí jakoby vyhnaní ze sebe, byli vyhnáni i ze sebe. A Ježíš touto cestou šel. Od večera v Getsemanské zahradě až k poslednímu slovu na kříži: »Otče, proč jsi mne opustil?«.“

František pak poukázal na dvě věci, které nám mohou být užitečné: „Za prvé: připravovat se na to, až přijde temnota, která možná nebude tak hluboká jako v případě Joba, ale nějaká doba temna přijde. Připravujme svá srdce na tuto chvíli. Za druhé: Modleme se - jako se modlí církev a spolu s církví - za množství bratří a sester, kteří trpí vyhnanstvím ze sebe samých, ocitli se v temnotě a soužení, bez naděje, která by byla po ruce. Je to modlitba církve – končil papež – za všechny tyto »trpící Ježíše«, kteří jsou všude kolem nás.

Milan Glaser