Rádio Vaticana

Papež: Naděje je čekáním na Ježíše

21.10.2014

Křesťan je muž či žena, jež umí očekávat Ježíše, a proto je mužem či ženou naděje – konstatoval papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Svojí obětí z nás Kristus učinil přátele a bližní, obdařil nás pokojem.

„Lidé, kteří umějí čekat, být v očekávání, pěstují solidní naději,“ zdůraznil papež František. Toto jsou křesťané, lid, který Ježíš sjednocuje nad vším nepřátelstvím a kterému slouží a dává jméno. Papež rozvíjel svou reflexi na základě podnětů z Lukášova evangelia (12,35-38) a Pavlova listu Efesanům (2,12-22). V evangeliu Kristus mluví k učedníkům a přirovnává se k pánu, který se pozdě v noci vrací ze svatby a nazývá „blahoslavenými“ ty služebníky, kteří bdí a očekávají ho s hořícími lampami. Následuje scéna, v níž pán svoje služebníky pozve ke stolu a jednoho po druhém obsluhuje. První službou, kterou Ježíš křesťanům poskytuje, podotkl papež, je to, že jim dává identitu. „Bez Krista nemáme identitu.“ Papež pak navázal na slova, která Pavel „adresoval bývalým pohanům: »kdysi jste žili bez Krista, nepatřili jste k izraelskému národnímu společenství«“ a potom zdůraznil: „Ježíš nám přišel dát občanství, příslušnost k lidu, jméno a příjmení. Kristus svojí krví sblížil nepřátele pokoje a »zboural přehradu, která je dělila«.“

„Všichni víme, že tato přehrada existuje, když nejsme s druhými lidmi spojeni v pokoji. Dělí nás zeď. Ježíš nám však nabízí službu, že totiž tuto zeď zbourá, abychom se mohli setkat. A jsme-li rozděleni, nejsme přátelé, jsme nepřátelé. A navíc nás všechny smířil v Bohu. Smířil nás s Bohem. Z nepřátel učinil přátele, z cizinců syny.“

„Lidi z ulice, lidi, kteří nebyli ani hosty, učinil »spoluobčany ostatních křesťanů a členy Boží rodiny« – řečeno opět slovy svatého Pavla. To učinil Ježíš svým příchodem. Co je však podmínkou?“ – ptal se František a odpověděl: „Očekávat Jej, čekat na Něho jako služebníci na svého pána.“

„Očekávat Ježíše. Kdo neočekává Ježíše, zavírá před Ním bránu, nenechává jej konat dílo pokoje, společenství, příslušnosti, ba více: nenechává si dát jméno. On nám dává jméno. Činí z nás děti Boží. V tom spočívá postoj čekání na Ježíše, který je součástí křesťanské naděje. Křesťan je mužem či ženou naděje. Neznáme hodinu, ale přijde, přijde a najde nás, ne však jako izolované, jako nepřátele. Najde nás takovými, jakými nás učinil svojí službou, tedy v pokoji, jako přátele a bližní.“

„V tomto bodě - uzavíral papež - vyvstává další otázka, kterou si křesťan může položit: jak očekávám Ježíše? A ještě předtím: Očekávám Jej nebo neočekávám?“

„Věřím v tuto naději, že On přijde? Mám srdce otevřené, abych uslyšel lomoz, až zaklepe na bránu a otevře ji? Křesťan je muž či žena, jež dovede očekávat Ježíše, a proto je mužem či ženou naděje. Avšak pohan – a my křesťané se často chováme jako pohané – na Ježíše zapomíná, myslí sám na sebe, na svoje věci. Nečeká na Ježíše. Pohanský egoista jedná jako by byl bohem: Zařídím se sám. A končí špatně, končí beze jména, bez blízkosti, bez příslušnosti.“

Končil papež František dnešní ranní homilii v kapli Domu sv. Marty.

Milan Glaser