Rádio Vaticana

Církev: Kristovo tělo

22.10.2014

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Když se chce ozřejmit, že se nějaká skutečnost skládá z určitých vzájemně těsně spojených prvků, které tvoří celek, často se užívá obrazu těla. Počínaje apoštolem Pavlem, byl tento výraz aplikován na církev a uznán za její nejhlubší a nejkrásnější charakteristický rys. Dnes si proto položíme otázku: v jakém smyslu je církev tělem? A proč je definována jako „Kristovo tělo“?

V knize proroka Ezechiela je vylíčena trochu zvláštní a podmanivá vize, která je však schopna vlévat do našich srdcí důvěru a naději. Bůh ukazuje prorokovi údolí kostí, oddělených od sebe a vyschlých. Bezútěšná scéna... představte si údolí plné kostí. Bůh proroka žádá, aby nad nimi vzýval Ducha. A kosti se náhle začnou hýbat, přibližovat a spojovat, obrůstat nejprve šlachami pak masem a vytvářet tak úplné tělo plné života (srov. Ez 37,1-14). Ano, toto je církev! Pamatujte, dnes, až přijdete domů vezměte si Bibli a přečtěte si tento krásný text ze 37. kapitoly proroka Ezechiela. Toto je církev! Je to mistrovské dílo Ducha, který každému vlévá nový život Vzkříšeného a klade nás vedle sebe, aby jeden sloužil druhému a byl mu oporou, a tak z nás všech činí jediné tělo vytvářené společenstvím a láskou.

Církev však není pouze tělem vytvořeným v Duchu: Církev je Kristovým tělem! A není to jenom slovní obrat, ale opravdu jím jsme! Je to obrovský dar, který dostáváme dnem svého křtu! Ve svátosti křtu si nás totiž Kristus přisvojuje, přijímá nás do srdce mystéria kříže, svrchovaného tajemství Své lásky k nám, abychom s ním vstali z mrtvých jako nové stvoření. Ano, tak se rodí církev a tak církev zjišťuje, že je tělem Kristovým! Křest je opravdovým znovuzrozením, které nás obrozuje v Kristu, činí nás Jeho součástí a sjednocuje nás mezi sebou jako údy téhož těla, jehož hlavou je On (srov. Řím 12,5; 1 Kor 12,12-13).

Pramení odtud proto hluboké společenství lásky. Z tohoto hlediska je poučné, jak Pavel povzbuzuje každého manžela, aby „měl svou ženu rád jako vlastní tělo“ a tvrdí, že „tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy Jeho těla“ (Ef 5,28-30). Bylo by krásné, kdybychom si častěji připomínali, co jsme a co s námi učinil Pán Ježíš: jsme Jeho tělo, které nic a nikdo nemůže od Něho odervat a které On zahrnuje veškerým Svým citem a veškerou Svojí láskou stejně jako ženich svoji nevěstu. Tato myšlenka v nás však má probudit touhu odpovídat Pánu Ježíši a sdílet Jeho lásku mezi sebou jako živé údy téhož Jeho těla. V Pavlově době se Korintská obec ocitla v této souvislosti ve velkých těžkostech a prožívala - stejně jako nezřídka také my - zkušenost rozdělení, závistí, nedorozumění a přehlížení.

Všechny tyto věci nemají být, protože namísto toho, aby dávaly růst církvi jakožto Kristovu tělu, rozbíjejí ji na množství částí a rozkládají. A děje se to i dnes. Pomysleme na křesťanské komunity, některé farnosti, pomysleme na naše čtvrti. Kolik rozdělení, žárlivosti, očerňování, nedorozumění a přehlížení. A co to všechno přináší? Rozkládá nás to. Je to začátek války. Válka nezačíná na bojišti. Válka, války začínají v srdci: nedorozuměními, rozděleními, závistí a záští proti druhým. Korintská obec byla taková. Byli v tom šampióni! Apoštol Pavel proto dal Korinťanům pár konkrétních rad, které platí také pro nás: nežárlit, ale cenit si ve svých komunitách darů a kvalit svých bratří. Žárlivost – tamten si koupil auto a já cítím závist. Tenhle vyhrál v sazce a znovu závist. Tamtomu se v něčem daří a znovu. To všechno nás rozkládá, škodí nám. Takto to být nemá! Takto se totiž žárlení šíří, až naplní srdce. Žárlivé srdce se stává jizlivým, a zdá se, že místo krve obsahuje ocet. Takové srdce nikdy není šťastné a rozkládá komunitu. Co mám tedy potom dělat? Cenit si v komunitách darů a kvalit druhých, svých bratří. A když pocítím závist – to se stane každému, protože všichni jsme hříšníci - musím říci Pánu: „Děkuji, Pane, že jsi tohoto člověka takto obdařil.“ Cenit si kvalit, stávat se bližními a mít účast na utrpení posledních a nejpotřebnějších; vyjadřovat svoji vděčnost všem. Srdce, které umí poděkovat, je dobré, šlechetné; je spokojené. Zeptejme se: Dovedeme vždycky děkovat? Ne vždycky, protože závist a žárlení nás brzdí.

A nakonec dává apoštol Pavel Korinťanům radu, kterou si máme vzájemně dávat také, totiž nepovažovat nikoho za vyššího než ostatní. Kolik jen lidí se považuje za nadřazené nad ostatními. Také my nezřídka mluvíme jako onen farizeus v podobenství: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako tamhleten a že jsem výše.“ To je ohavné. Nikdy to nedělejme! A když se ti chce tak jednat, vzpomeň na svoje hříchy, na ty, které nikdo nezná, zastyď se před Bohem a řekni: „Pane, ty přece víš, kdo je nejvyšší, já budu mlčet. A to je užitečné: V lásce se vždycky považovat navzájem za členy, kteří žijí a obdarovávají se k užitku všech (srov. 1 Kor 12-14).

Drazí bratři a sestry, jako prorok Ezechiel a jako apoštol Pavel vzývejme také my Ducha svatého, aby nám Jeho milost a hojnost Jeho darů pomáhaly doopravdy žít jako Kristovo tělo, jednotní jako rodina, která je Kristovým tělem, a jako viditelné a krásné znamení Kristovy lásky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV